A pak zmizela...

5.kapitola

Když otevřel oči, chvíli mu trvalo než si uvědomil, kde je. Ležel v Arriannině posteli. Pokusil se vstát, ale ona mu zabořila hlavu ještě hlouběji do hrudi a něco zamumlala.
"Arrianne, musím vstávat." zašeptal jí něžně do ucha.
"Nikam." zamumlala a přitáhla si ho ještě blíž.
"Mrzí mě to, ale už teď mám zpoždění."
"Kam jdete?" upřela na něj oči.
Povzdechl si. "Na zasedání rady. Nejspíš tam budeme řešit hlavně věci okolo tebe."
"Aha...I to co se stalo-" selhal jí hlas.
"Ne." odpověděl ostře. "Otec o tom věděl, odtáhl tě přeci přímo před ním."
Arrianne popotáhla a po tváři jí stekla osamělá slza. Dolyn ji něžně setřel bříškem prstu.
"To bude dobrý." zašeptal.
Jen zavrtěla hlavou. Nebude, moc dobře to věděla. Přesto se na něj nuceně usmála.
"Zajdu se podívat do knihovny, zatímco vy budete řešit, jak mě zabít." dodala hořce.
"Já tě zabíjet nechci." povzbudivě se na ni usmál, "a tykej mi."
"Vlastně ani nevím, proč sem ti vykala. Krále ani nikoho z tvé rodiny neuznávám a beztak jsem straší než ty."
"O tom pochybuji." zasmál se. "Vypadáš tak na osmnáct, možná na dvacet."
"A já zase pochybuji, že ti je pět set dvacet tři let."
Jen vykulil oči. "Promiň, musím jít." rázoval si to ke dveřím.
"Jinak je mi dvacet pět." dodal a zabouchl dveře.

Korunní princ se za ni přimluvil u krále, takže se nyní mohla po prostorech hradu pohybovat bez stráže. Netušila, co mu napovídal, ale určitě musel být hodně přesvědčivý.
Rozhodla se jít do knihovny, i když moc dobře věděla, co musí udělat, aby zachránila Orienu. Jen musela přesvěčit Dolyna, aby jí pomohl.
V knihovně popadla první román, ktetý uviděla a začetla se do něj.
"Dala si mu?"
Arrianne ztuhla. Ten hlas by poznala všude.
Než se nadála, přiskočil Alexej k ní a hrubě ji popadl za ruku. Než však stihl udělat cokolov dalšího, přeletěl celou místnost a narazil do protější zdi. Upřel na ni nenávistný pohled, zatímco ona si stále hrála se světlem ve svých rukách.
Hodil po ní dýku. Arrianne však jen mávla rukou, ostří se obrátilo směrem k němu a přišpendlila cíp jeho haleny ke zdi. Věnovala mu ještě jeden naštvaný pohled a vypochodovala z knihovny.
V tichém hradu se její kroky až příliš rozléhaly, proto Alexejovi netrvalo dlouho, aby ji dohonil. Nestihla nic udělat, když za zády uslyšela cvaknutú kobaltových pout. V další chvíli jí na tváři přistála chladná dlaň. Rána byla silná a ona se zhroutila na podlahu. Jako první den...
"Takhle se ke mně chovat nebudeš ty čubko!" zakřičel a kopl ji do žeber. Zopakoval to asi pětkrát, pak ji vytáhl na nohy a přitisk ji ke zdi. Udeřil její hlavou o zeď. Arrianne se zatmělo před očima. Po tvářích jí opět stékaly slzy. Nemohla se nijak bránit, tentokrát si Alexej dával pozor.
Přitiskla nohy k sobě, když ucítila jeho ruku na svém stehně. Ta bezmoc ji ničila. Její kalhoty spadly na zem. Zalykavě se nadechla a tvrdě se udeřila hlavou do zdi, protože tohle už nechtěla prožívat.
                                                    ***
Uslyšel ránu v chodě poblíž jeho komnat. Rychle se rozeběhl tím směrem. Objevil je akorát ve chvíli, kdy ji Alexej pustil a ona omráčená spadla na zem. Moc dobře věděl, co má v úmyslu.
"Vypadni!" zařval Dolyn na svého mladšího bratra.
"Tentokrát mi ji nepřebereš." ušklíbl se Alexej. 
Dolyn zatnul pěsti. Pak se na svého bratra vrhl a odhodil ho stranou. Bušil do něj pěstmi hlava nehlava, Alexej se ani nestihl bránit.
"Už se k ní nepřiblížíš." sykl mu do ucha. Toho Alexej využil, aby vyprostil svou pravačku a udeřil Dolyna pěstí do nosu. Dolyn zaskučel. Znovu se v něm vzedmula vlna vzteku a z ruky mu vyšlehl ledově modrý blesk. To není možné... Zasáhl Alexeje do hlavy a ten upadl do bezvědomí.
V chodbě se ozvaly krky. Stráže. Dolyn popadl Arrianne do náručí. Kdyby jeho otec zjistil, kdo tak zřídil jeho oblíbeného syna. A o co hůře, jakým způsobem...
Když za sebou zabouchl dveře svých komnat, prudce vydechl. Položil Arrianne na pohovku naproti krbu. Chtěl ji mít na očích.
Sám si sedl ke stolu a zíral na svoje ruce. Zadíval se na drobnou sošku která stála na krbové římse. Pokusil se ji zasáhnout. Nic. Rozhodl se, že na tohle se bude později muset zeptat Arrianne.
                                                      ***
"Dolyne?"
"Sem tady."
Začínalo se stmívat, když se Arrianne konečně probrala.
"Strašně mě bolí hlava. Kde jsi? Nevidím tě." zachroptěla.
Náhle si na všechno vzpoměla. Zaúpěla a začala si trhat vlasy. Vzlyky otřásaly celým jejím tělem.
"On...on..." naříkala tiše, neschopna vyslovit žádné jiné slovo.
"Přišel jsem v čas." ozval se Dolynův hlas blízko jejího ucha.
"Arrianne, nesmíš se z toho zhroutit, ano?"
"Jsem v pořádku." zalhala a zadusila poslední vzlyky.
"Mám hlad." zamumlala po chvíli.
Přes bolest hlavy se posadila a zapálila svíčku. Místnost zalilo mdlé světlo.
"Proboha Dolyne!" vypískla.
Přes obličej se mu táhly krvavé šrámy a modřiny.
"Není to tak hrozné jak to vypadá."
Arrianne však věděla, že to není pravda. Cítila bolest v jeho hlase, když promluvil.
"Pojď sem."
"Arrianne vážně-."
"Sem!" zavelela rázným hlasem. Musel se usmát.
Sedl si na kolena k pohovce, takže jejich oči byly zhruba ve stejné výšce.
Vzala jeho obličej do dlaní a přitiskla své čelo na jeho. Z té blízkosti se jí zatočila hlava. Začala odříkávat slova ve Starém jazyce a její hlas stále nabíral na intenzitě. Poslední slova už křičela. Místnost prozářilo zalté světlo. Arrianne se usmála.
"Hotovo. A teď jdeme na tu večeři."
Všechny rány byly pryč. Dolyn se musel usmát, když zjistil, že nejen jeho, ale i Arrianniny.