A pak zmizela...

2.kapitola

Arrianne se rozhlédla po princových komnatách. Bylo tu na ni až příliš místa, po třinácti letech strávených v dolech. Princ nechal postavit pár strážců na chodbu přede dveře a pár jich zůstalo pod okny, kdyby se náhodou Arrianne pokusial o útěk či útok na dědice trůnu.
"Líbí se ti tu?" pokusil se s elfkou navázat řeč.
"Ne." odsekla
"Vrátila by ses radši do dolů?"
"Možná."
"Vážně ovládáš magii?"
Arrianne se na něj vztekle podívala. "A jak to mám asi vědět, když mám třináct let ruce v poutech z kobaltu?!"
"Ach... Máš hlad?"
"Třináct let jsem každý den jedla namáčenou oves ve vodě. Takže jo. Mám hlad."
Dolyn se zarazil. Do teď mu to nedošlo.
"Ty jsi tam byla třináct let?"
"Překvapivě. Hodláte mi někdy sundat ty pouta?"
"Ukaž." přešel k ní.
"Nebojíte se, že zdrhnu, Vaše Výsosti?"
"Rámy dveří a oken jsou z kobaltu, před nimi hlídají vojáci se šípy napuštěnými uspávací látkou. A neříkej mi tak."
Arrianne se zářivě usmála, když pouta spadla na zem. Chvíli si třela odřená zápěstí, pak její dlaně začala zalévat známá zlatavá záře. Tělem se jí rozlilo příjemné teplo. Chvíli si s jisřičkami hrála, pak jako by uvolnila neviditelné zábrany a její tělo vybuchlo ve zlatavém gejzíru.
"Ještě se úplně nevytratila." zářivě se usmála.
"Ale když zemřeš-"
"Celá Oriena se změní v prach, protože ji přemůže zlo." dopnila ho. On jen kývl.
Záře ustala a princ vydechl.
"Děkuju-"
"Dolyne." doplnil pro změnu on ji.
Usmála se, když v tom jí úsměv ztuh na tváři.
"Na západě sídlí obrovské zlo." zašeptala, cítila to.
Dolyn kývl, věděl o tom.
"Musíme ho porazit."
"Jak?"
"Čistou magií."
Chtěl se zeptat kde ji vezmou, když v tom se jí podlomila kolena a sesunula se k zemi.
***
Dolyn nechápal proč omdlela. Nejsíše hlady, napadlo ho. Odnesl ji na měkkou pohovku a zavolal služku. Ta po chvíli přiběhla se džbánem s vodou a pokropila jí obličej, přičemž nepatrně vykulila oči, když si všimla Arrianniných uší. Arrianne zamrkala a otevřela oči. Zmateně zírala kolem, když však uviděla Dolyna, uklidnila se. V tuto chvíli byl jejím jediným spojencem.
"Dones nějaké jídlo." přkázal Dolyn služce, která se uklonila než odbéhla pryč.
"Jak ti je?" zeptal se jí po chvíli mlčení. Nevěděl proč, ale cítil, že této zmatené dívce musí pomoct. Vypadala křehce, ale nepochyboval, že je mnohem silnější než se zdálo.
"Sem v pořádku." slabě se usmála a sedla si. Vzala do ruky džbán se zbytkem vody a vypila ji.
Po chvíli přišla služka s jídlem a položila to před hladovou Arrianne.
Jen co služka odešla, začala hltat všechno, co jí přišlo pod ruku.
"Nebude ti špatně?" strachoval se princ.
Arrianne se zasmála.
"Viděl jste nějakého elfa, kterému by bylo špatně?"
"Nikdy jsem žádného elfa neviděl."
Arriannin pohled lehce potemněl.
"Asi bych se měla vykoupat." zamračila se, když pohlédla na vrstvu špíny na svých rukou.
"Koupelna je tam." ukázal Dolyn hlouběji do místnosti. "Máš tam připravenou koupel a čisté šaty."
Arrianne nad tou štědrostí překvapaně nadzvedla obočí. Nechápala, jak se jí dědic trůnu, syn tyrana, tak lehko dostal pod kůži. Jen doufala, že to není past, do které se nechala chytit. S touto myšlenkou vstoupila do koupelny.
***
Už předtím mu přišla nádherná ale teď... Měla bílou kůži, asi díky nedostatku světla v dolech, dlouhé zlaté vlasy jí splývaly do půli zad a její modré oči se zatřpytily, když zachytily jeho pohled. Usmála se na něj dokonale rudými rty a sedla si na pohovku. Nové těsné šaty jí dokonale padly a vykreslovaly křivky jejího těla. Na někoho, kdo strávil třináct let v dolech vypadala neobvykle dobře.
"Dobré ráno." pozdravil ji Dolyn.
Arrianne nechápavě nadzvedla obočí. Byla jen v koupelně.
"Přijela si asi dvě hodiny po půlnoci." vystvětloval Dolyn. "Všecko se to nějak natáhlo a teď je asi půl hodiny po východu slunce."
"Slunce..." hlesla Arrianne a rozeběhla se k oknu. Rozhrnula závěsy a pohlédla ven. Záře ji prudce udeřila do očí, ale po chvíli si zvykla. Po tváři se jí rozlil blažený úsměv. Tak dlouho ho neviděla!
Přitiskla tvář na okenní tabulku a nekonečně dlouhou dobu zírala z okna.
"Ven asi nemohu." otočila se na Dolyna.
"Omlouvám se..."
"Vy se za nic neomlouvejte. To já děkuji vám. Trochu jsem přehodnotila plány a hodlám vaší zemi pomoct. Čistě ve vlastním zájmu. Kdyby jste se mě nezastal, byla bych pod hradem v kobce a..." nedokázala tu větu dokončit. Mučili ji už tolikrát, ale rány se jí rychle hojily. A tak se dozorci nemuseli bát, že se rány zanítí a ona zemře a mučili ji o to víc. Buď silná. Opakovala si stále dokola jako mantru. Možná proto taky přežila.
"Za chvíli donesou snídani." pokusil se princ o odlehčení situace, když si všiml jejího bolestného výrazu. Jen kývla hlavou a svezla se na židli k jídelnímu stolu.
"A...je mi to líto."
Arrianne na něj nevěřícně pohlédla. Tohle musela být nějaká hra... Ale ve skrytu duše věděla, že to není pravda. Po dlouhých letech konečně dala průchot svým emocím a rozvzlykala se před cizím člověkem.
"Arrianne neplač!" vyhrkl Dolyn.
Smutně se na něho podívala skrz slzy.
"Já...řekl jsem něco špatně?"
Arrianne jen zavrtěla hlavou a znovu nasadila svou neprostoupnou masku.
Ozvalo se zaklepánín a vešly služky s táci pečiva, ale i ovoce nebo masa.
Arrianne zírala do desky stolu, čekala až odejdou.
"Vyprávějte mi něco o své rodině." požádala po chvíli.
"O mé rodině?" rozesmál se Dolyn. "Ty o naší rodině nic nevíš?"
Arrianne jen zavrtěla hlavou a upřela na něho oči.
"Ani nevím, kdo byl ten muž, co mě uhodil." při té vzpomínce si promnula tvář. Zranění už se začínalo hojit, ale při dotyku stále cítila jeho dlaň na své tváři.
Dolynův pohled potemněl. Úplně na ten incident zapoměl.
"To byl můj mladší bratr Alexej."slovo bratr téměř vyplivl.
"Vůbec si nejste podobní." poznamenala Arrianne a vložila si do úst kuličku hroznového vína. " To já a.... " zarazila se, o tomhle mu zatím vykládat nebude.
Dolyn se rozhodl její nedokončenou větu přejít. "Naše matka se jmenuje Lilian."
"Královna?"
"Ano, samozdřejmě že královna Lilian." zasmál se Dolyn.
"A král?"
Princ se na ni překvapeně podíval. Neznala jméno ani jeho otce, krále Orieny.
"Thomas....Thomas Galinyar"
"Žádné jiné příbuzné nemáte?"
"Nevím...možná někde, kde o nich nikdo neví."
Byl tak hlupý, pomyslela si Arrianne. Právě jí poskytl informace o jejich rodu, kterých by mohla zneužít.
"Možná nebude tak těžké váš rod vyvraždit." zamyslela se Arrianne nahlas, ale ve skutečnosti chtěla Dolyna jen popíchnout. Nebyla by schopná vraždit, i když král byl možná vyjímka.
Dolyn zbledl a položil ruku na jílec meče. V zápětí ucítila jeho špičku pod bradou.
"Cos to řekla? " zasyčel.
Odstrčila meč bříškem prstu a začala se smát. Dolyn si po chvíli uvědomil svůj omyl a přidal se k ní.

Společně dojedli snídani v duchu dobré nálady.
"Asi si půjdu lehnout, jsem unavená."
Dolyn kývl hlavou, pak mu ale došlo, že jí neukázal její pokoj, jestli se tomu dalo tak říkat.
"Ukážu ti kam. Ten pokoj bude jenim tvůj, i když je hodně malý. Ve skříni už máš nějaké šaty."
Arrianne se na něj vděčně usmála a spěchala za ním s vidinou teplé a měkké postele. Zastavil se před malými dveřmi.
"Je vážně malý." upozornil ji a otevřel.
K jeho překvapení Arrianne vydechla úžasem.
"Je nádherný!" vypískla a hodila sebou na postel.
Vykročil ke dveřím, než však ale odešel, dovolil si ještě poslední otázku. "Jak chceš zachránit Orienu?"
Arrianne chvíli trvalo než odpověděla.
"Ještě nevím, ale jsem si jistá, že budu potřebovat vaši pomoc."