Emily
Probouzí mě paprsek rozpáleného ranního sluníčka. Sešla jsem schody, kde už Kelly připravovala snídani.
„Ahoj," přivítala jsem jí se zívnutím.
„Ahoj zlatíčko, tak jaký to včera bylo, spala jsi když jsme přišli domu, tak povídej?"
Mimochodem, "zlatíčko" mi říká pořád..
„Joo, dobrý.. Fajn lidi, učitelé asi i dobrej bufet.."
„No moc nadšeně teda nezníš," usmála se.
Nic jsem neřekla, nějak jsem na ní neměla vůbec náladu..
Čapla jsem talíř s míchanými vajíčky, odnesla si ho do obýváku a zapla telku. Božee dávají tu nejlepší pohádku evr, "Vzhůru do oblak a ještě dál", miluju jí!! Když jsem vajíčka dojedla a talíř položila na stůl, vzpomněla jsem si, co mi včera napsal Hanry. Doběhla jsem si pro mobil a snažila se odepsat, vůbec nevím co psát, aby to nevyznělo tak, že jsem do něj takovej blázen.
„Ahoj Hanry, taky ti chci poděkovat za to že jsi mě vůbec oslovil :-) Doufám že už je všechno v pořádku? Dej vědět až budeš mít chvilku, líbám :-*"
....odeslat....
Teď do toho budu čumět dokavaď neodepíše.
Jakmile jsem smsku odeslala, skočil na mě David a chytil mě okolo krku.
„Ahoooj ségra," smál se, když jsem ho začla lechtat.
Aby jste si nemysleli, je mu 10, takže to neni žádnej malej prďola, ale je fakt, že se chová tak na 7. Jsem ráda, za to jakej mezi sebou máme vztah, jsme v podstatě nejlepší kamarádi, i když je dost urážlivej, ale tak to i já.
Sedl si vedle mě a sebral mi kus deky, „Heej," přitáhla jsem si jí zpátky.
Samozřejmě se začal vztekat, pištět a kopat nohama. A já se vedle něj smíchy za břicho popadala. Vypadá jako tasmánskej čert, když se rozčílí.
„Pípíp"
„Mobil, mobil, mobil, kde mám mobil?!" Začala jsem histerčit.
No jasně, David ho při svém záchvatu vzteku skopl na zem.
Jo, zpráva od Hanryho, chce se sejít! Za hoďku! V tom parku co jsme byli včera.
Vyskočila jsem z gauče a utíkala do koupelny, když jsem se zahlídla v zrcadle, měla jsem chuť ho rozbít. Metrový kruhy pod očima, včerejší řasenka až na bradě, pupínky na čele a ještě k tomu se mi začal loupat xicht. Rychlostí blesku jsem se hodila do pucu, dneska bylo venku docela teplo, tak jsem si vzala obyč černý legíny a svojí oblíbenou bílou košili, kterou dřív nosila mamka. Wow, je ze mě docela kočka, a k tomu mám ještě 10 minut čas, to je akorát na cestu. Popadla jsem klíče, kšiltovku, zabouchla dveře a ani se nerozloučila.
Už z dálky jsem viděla Hanryho, jak čeká u vchodu do parku. Ruce měl zaražené v kapsách a nervózně poklepával nohou.
„Hanry!" Rozběhla jsem se a padla mu kolem ramen.
„Páni, tobě to sluší," dal mi opět tu sladkou, lehkou pusu na tvář.
„Tak povídej, co se teda včera stalo?"
Vešli jsme do parku a Hanry mi začal všechno vyprávět od začátku až do konce, o jeho nemocné mamince, které se včera přitížilo a bohužel to nedopadlo dobře. Rozbrečela jsem se, objala ho a snažila se ho uklidnit „Jsem tu s tebou Hanry, vždycky budu. Jen my dva! Spolu!" Opakovala jsem. Také jsem mu řekla, co se stalo s mou mamkou.. Oba dva jsme nepřetržitě brečeli a nešlo přestat. Měla jsem pocit, že o něm vím úplně všechno, a že už nikdy nechci nikoho jiného ani poznat. Procházeli jsme se, útápěli v slzách, ale pořád ruku v ruce.
Hanry
Bál jsem se jí všechno říct, bál jsem se, že začnu brečet a bude mě mít za cíťu, ale ona je tak chápavá a tak hodná. Bonus k její kráse je ta její dobrosrdečnost, která se už teď u lidí jen tak nevidí. V jejim objetí se cítím v bezpečí, nejradši bych jí nikdy nepustil!
I když dělám něco, co bych asi vážně neměl..
Tak dneska trošku toho smutku, ale nebojte, nebude to furt. ☺️😄💋
Jinak moc děkuju za 👁 , ale musite víc ✨, abych věděla, jestli to má cenu.☺️
