Přiběhla jsem přesně ve 4 hodiny k vratům našeho městského parku, rozcuchaná, zadýchaná, a čekala jsem, jestli se ten "neznámý kluk" objeví.
,,Ahoj," položil mi někdo zezadu ruku na rameno. Lekla jsem se a škubla sebou. Když jsem se otočila, stál tam on.
Nebyl to ten neznámý kluk, ale Hanry! Spanikařila jsem.
,,A-A-Ahoj," vykoktala jsem.
,,Co tu děláš lásko?"
,,Noo, já, ehm..." nevěděla jsem co říct, nemůžu na něj přeci vybalit, že jdu ven s jiným klukem.
,,Šla jsem si provětrat hlavu, doma bylo dusno.." vypadlo ze mě.
,,Aha," usmál se.
,,Tak já musím jít lásko," dal mi lehkou pusu na tvář a odešel.
Ufff, ulevilo se mi. Bála jsem se, že bude chtít jít se mnou, co bych potom dělala kdyby jsme potkali toho neznámýho.
Sotva jsem se vzpamatovala z odchodu Hanryho, blížil se pan neznámý. Měl na sobě modré uplé džíny, obyč bílé tričko a koženou bundu, prohrábl si své tmavé vlasy, když už byl skoro u mě.
,,Ahoj Emily, promiň že jdu pozdě, musel jsem si ještě něco vyřídit."
,,Jojo," přikývla jsem.
Chytl mě za ruku a odkráčel se mnou do parku. Vyprávěl mi o sobě, co ho baví, jaký je a co ho přimělo mě oslovit. Procházeli jsme se snad celou věčnost.
Už začala být tma, chystala jsem se jít domu.
,,Asi bych už měla jít."
,,Doprovodím tě." Nabídl se.
Pomalu jsme se blížili k našemu nepřehlédnutelnému domu. Když už jsme stáli u vchodových dveří, přitáhl si mě k sobě, zmáčkl mi zadek a pomalu se přibližoval k mím rtům. Vzpomněla jsem si na Hanryho a odstrčila ho.
,,Promiň, já nemůžu."
,,Chápu, je to moc brzo." Sklopil hlavu.
Usmála jsem se a pomalu se vzdalovala.
,,Jak se vlastně jmenuješ?" Zakřičela jsem na něj.
,,Myslím si, že bude lepší, když se to nedozvíš." Otočil se a odešel.
