Příběh jedné holky

Domažlice vracím se!

"Máš už všechno?" volala na mě máma z kuchyně.

"Jo!" volala jsem sebejistě.

Dneska jedu za holkama do Domažlic. Jenže sama! Mámě se porouchalo auto, takže musím jet do Domažlic vlakem a sama! Je teprve neděle sedm ráno, ale aby jsem tam byla tak akorát tak vyjedu vlakem už v deset. Máma mi pomohla s věcmi na nádraží. 

"Zvládneš to?" zeptala se máma nejistě.

"Jo, neboj mami. Už nejsem malý dítě." usmála jsem se na ni.

"Tak dobře. Až pojedeš zpátky zavolej mi!" mrkla na mě a objala mě.

"Jo, neboj. Myslím na to." mrkla jsem já na ni.

Rozloučily jsme se a můj vlak přijel. Nastoupila jsem do něho.

Seděla jsem na samostatném sedadle. Aspoň, že tak! Nechtěla jsem sedět s někým jiným. Jela jsem pendolínem směrem do Prahy a potom do Domažlic vlakem, který se jmenoval myslím "Alex".

Když jsem přijela do Domažlic vystoupila jsem z vlaku a rozhlédla jsem se.  Nikde nikdo! Trochu mě to zmátlo.

"Měly přece čekat tady!" řekla jsem si pro sebe. 

"Ale my čekáme." ozvalo se za mnou.

Otočila jsem se a holky se mi vrhly kolem krku. 

"Já vás tak ráda vidím." naskočila mi slzička, kterou jsem hned setřásla rukou. 

"Anetko! Ani nevíš jak jsi nám chyběla!" řekla Simča.

"Přesně! Takovou dobu jsme na tebe musely čekat!" řekla Zuzka. 

Jak jsme se přestali objímat podívala jsem se kolem sebe. 

"Kde je Adél?" zeptala jsem se.

"Ta je u babičky v Českých Budějovicích a nepřijede, takže tě pozdravuje." řekla smutněji Simča.

"Aha. Mno.. škoda. Pozdravujte ji taky." usmála jsem se.

"Jo, jedna maličkost." napjatě se na mě podívala Zuzka.

"Co?" podívala jsem se na ni zmateně.

 "Máš tady nějaký fakt super outfit?" projela mě pohledem Simča.

"Na co? Nemám." 

Holky se na sebe podívaly.

"Dobrá, zítra jdeme na nákupy." rozhodla Zuzka.

"Jop." odsouhlasila Simča.

"Hele, co plánujete?" znervózněla jsem.

"Máme pro tebe překvápko, ale to až ve středu." mrkla na mě Simča.

"Aha. Fajn. A co jdeme teď dělat? Potřebovala by jsem rozpis, jaký rozvrh pro mě máte?" 

"To ti řekneme u nás doma. Jdeš přece k nám ne?" podívala se na mě Simča.

"Jo, jdu. Tak je to domluvené ne?" 

"Jop, jop. Jen jsem si to ověřila." mrkla na mě Simča.

Po cestě jsme potkali Monu.

"Anet?" projela mě pohledem.

"Zde." zasmála jsem se.

"To je doba, co jsem tě viděla naposledy!" usmála se na mě Mona a objala mě.

To je dneska objímací den nebo co? 

"To teda je!" zasmála jsem se.

"Tak ve středu!" dodala Mona a mrkla na holky.