Příběh jedné holky

Youtubeři

Ahoj Anet, dneska v devět máme soutěž ve skoku přes překážky. Budeme rádi, když dorazíš, budu tam taky.  U jízdárny o půl deváté. Zatim pa! :* Teta

Zacinkal mi mobil, že mi přišla zpráva. Přečetla jsem si ji, ale nechtělo se mi odepisovat. Bylo osm. Posnídala jsem. Mamce a bráchovi jsem nechala na stole v kuchyni lísteček se zprávou, že jsem musela jet na soutěže. Vzala jsem sedlo a šla za Liou. Málem bych zapoměla... musela jsem být moc opatrná abych nevzbudila Jessi, protože bych ji musela brát s sebou a to by nebyl zrovna nejlepší nápad. Zavřela jsem dveře od vchodu a už jsem slyšela štěkání a škrábání na dveře. Vzdychla jsem si a běžela jsem k ohradě. Lia přiběhla. Nasadila jsem ji sedlo. Podlezla jsem elektrický plot a cválala jsem k jízdárně. V polovině cesty mě napadlo, že se můžu stavit za Danem jestli nepůjde taky. Zastavila jsem u jeho domu a zaklepala jsem. Otevřela, myslím, jeho mamka a ptala se kdo jsem a co tady chci. "Dobrý den, jsem kamarádka od Daniela, mohla by jste mi ho, prosím, zavolat?" ptala jsem se. "Dan spí. Nebudu ho budit, přijďte později a nebo vůbec." zabouchla dveře. Týjo ta je namyšlená! Tohle stoprocentně nebyla jeho mamka. Napsala jsem mu na mobil: 

Ahoj, nechceš jít na soutěž ve skákáni přes překážky? Zrovna tam jedu a stojím před vaším domem. Nějaká paní mi otevřela, ale byla celkem zlá. 

Po chvíli čekání se otevřelo okno úplně nahoře. Byla tam hlava od Daniela. "Ahoj, počkej pět minut." mrkl na mě. Jenže já jsem už měla jenom deset minut do času kdy jsem měla být už u jízdárny, ale chtěla jsem počkat, tak jsem na něho kývla. Za chvíli byl dole. Jenže tu byl další problém. Neměl koně. Plácl se po hlavě, "Vždyť já ani koně nemám." "To nevadí, to se potom vyřeší. Teď už, ale naskoč." usmála jsem se na něho. On se na mě podíval a rychle nasedl. Poplácala jsem Liu a řekla, že to zvládne. Cválali jsme celou cestu. Dojeli jsme tak tak a to byla ještě k tomu Lia doslova vyřízena. sestoupili jsme z ni a Daniel mě chytil. Usmála jsem se na něho a šla za tetou. "Ahoj teto, neměla by jsi tady pro Daniela koně?" ptala jsem se. "Nevím. Všichni závodní jsou už na cestě na soutěž." podívala se na mě a pak na Daniela teta. "Mě by stačil obyčejný kůň. Nechci závodit." usmál se Dan. Já jsem se na něho podívala jakože co to řekl?! A on se na mě usmál a podíval se na tetu. "tak v tom případě pro tebe ještě koně máme." usmála se teta a zavedla ho do stáje. Vyjel na krásném vysokém vraníkovi a klusal jako nějaký princ. Sice Lia byla stejně velká, ale i pro mě byla Lia hodně velká. S Danielem jsme klusali vedle sebe a pořad se na sebe usmívali. Když jsme dorazili na soutěž rozdali nám čísla. Já jsem byla patnáctka. Klára tam byla taky a když nás viděla spolu sjela mě pohledem. Klára byla čtrnáctka takže byla přede mnou.  V rozhlasu se ozvalo, že se jeden jezdec z Klarininého družstva zranil a tak musel jet někdo místo jeho. Klára přiklusala jako princezna k Danielovi. "Dane, prosím, pomoc nám zvítězit." zamrkala řasama. Dan se podíval na mě a já pokrčila rameny. "Já, ale nemám koně na skákáni přes překážky." mrkl na mě Dan. Já se na něho usmála. Otočila jsem se a přiklusala k nim. Klára mě projela znovu pohledem. "Koho to tady máme? Anetku? Dane, to vážně? Vy s ní nevyhrajete ani za nic!" ukázala na mě prstem a Dan ji po ruce klepnul. "Jau!! To bolí!" trucovala tam ta blbka! "Jeď s ní." podívala jsem se Danovi do očí. "Vážně?" podíval se on mi. "Jo, nemusíš to dělat pro ni, ale udělej to pro ty ostatní." usmála jsem se "Hodně štěstí." .  "Tobě taky." pousmál se na mě Dan. Na Kláru jsem se jenom normálně pousmála a ona jakoby ji najednou zloba zmizela z očí. Pousmála se na mě, ale ne hnusně, ale hezky. Přiklusala jsem ještě k ní a objala ji. Myslím, že tohle nečekala, protože se na mě podívala jako na svého idola. Znova jsem se usmála "Hodně štěstí." a odklusala jsem ke startu. Dan už byl připravený u startu a měl číslo šestnáct. Divila jsem se, že jel na tom vraníkovi na kterém přijel. Pousmála jsem se na něho. "Promiň." slyšela jsem za sebou.  Otočila jsem se a za mnou stála Klára. "Neomlouvej se." mrkla jsem na ni. Ona se usmála. Když byla na startu chytla jsem ji za rameno, "Ty to zvládneš." a pustila jsem ji. Musím uznat byla vážně dobrá. Říkala jsem si, že ji nedám. Když dojela zářila štěstím. Měla jsem z ní radost. Byla jsem na startu a Dan mi něco zašeptal do ucha, jenže jsem ho neslyšela. Jsem jsem se na něho usmála. Když rozhodčí vystřelil z pistole. Vycválala jsem co nejpomaleji a pomalu jsem přidávala. To byla moje taktika. Přeskakovala jsem překážky jako malinké kamínky na zemi. Když jsem doběhla měla jsem ještě lepši čas než Klára. Trochu jsem čekala, že po mě bude křičet, že jsem podváděla nebo tak. Ale ona ke mě přišla objala mě a řekla, že jsem byla skvělá. Když přijel Dan objal mě taky a říkal, že jsem přímo lítala přes ty překážky. Byla jsem šťastná. My tři jsme byli nejlepší ze všech. Což mě Dan vážně překvapil, protože byl poprvé na soutěži a byl třetí. To já jsem byla předposlední. Řekl mi, že kvůli mě cvičil a hodně, ale že se mu to vyplatilo. Byla jsem ráda. Po soutěži jsem rychle vyrazila domů. Tam jsem si oblékla něco z těch nových věcí co jsem si koupila s holkama ve městě na ty moje narozeniny. Mamka mě odvezla přesně na dvě ke kinu. A my jsme vyrazily do Pardubic. Když jsme tam dojely. Viděla jsem tam obrovské davy lidí, jak koukaly někam na podium. Byl tam Hoggy, Vaďák, Vidrail, Carrie, Falenka, Teri ...apod.. Užili jsme si to teda vážně. Máme selfie, podpisy videa všechno. Bylo to boží. A nejvíc byl Hoggy. Večer jsme se koukaly na stránky hoggyho a viděli tam fotky s náma a s ostatníma prostě boží.