Příběh jedné holky

Zvláštní pocit

"Anet, vstávej!" zavolala na mě mamka a otevřela dveře. "No jo! Ještě chvilku." řekla jsem. "Dneska příjde ten nový spolužák!" "Už jdu!" vstala jsem. U snídaně jsem měla divný pocit. Pocit jakoby jsem byla na okraji světa a všichni mě tam chtěli shodit. Prostě to bylo zvláštní. Celou cestou jsem byla jakoby zvadla. "Co ti je?" šťouchl do mě brácha. "Nic." odpověděla jsem a upřeně jsem hleděla do země. "Tak proc jsi tak skleslá? Děje se něco? Řekni mi to jsem tvůj brácha." "Nepochopil by jsi to." vstoupila jsem do vlaku. "Anet,..! " volal za mnou Dominik. A pak se jenom pozdravil s kamošema, ale pořád sledoval Anetu. "Ahoj Anet!" zavolaly holky dvojhlasně s úsměvem. "Ahoj holky." řekla jsem a sedla si. "Děje se něco?" zeptala se Zuzka. "Nic se neděje." dívala jsem se z okna. Holky se na sebe jenom podívaly a úsměv z tváře se jim náhle vytratil. Nechtěla jsem s nikým mluvit, ale ani jsem se nechtěla přetvařovat, jen jsem tam mlčky seděla a zírala z okna. Na další zastávce nastoupili dva kluci. "Holky to jsou ti kluci!" zapištěla Simča a ti dva kluci se na nás podívali. "Simi, můžeš být trošku tišší? Nemusíš to tu řvát." řekla Zuzka a podívala se na mě jestli je aspoň poslouchám. Dloubla do mě. Pak se otočila. Jeden z kluků přišel k místu kde jsme seděli. "Ahoj, já jsem Lukáš Friedel a tamhle to je můj brácha Daniel. Vy jste ze 7.B?" ukázal na kluka který seděl opodál. "Ano, jsme.", usmála se Simča, "Já jsem Simča. Tohle je Zuzka a tohle Aneta. Jsou to moje nejlepší kámošky. Nám je dvanáct a Anetě je třináct. Sedni si tu k nám jestli chceš." usmála se a ukázala na místo vedle mě. Vstala jsem a mlčky jsem si odešla sednout vedle. "Co blbneš Anet? Vždyť tě to nezabije sedět vedle kluka ne?" zavolala na mě Simča, ale já ji ignorovala. Cítila jsem na sobě pohled. Už jsem tušila kdo to je. Podívala jsem se kolem sebe a střetla jsem pohled s tím .. ehm .. Danielem. Obrátila jsem pohled a překryla tvář rukama. Díval se na mě pořád. Měla jsem takový pocit. Bála jsem se, že jsem se do něho zamilovala, ale přece jsem měla Filipa! Nemohla bych se po pár dnech rozejít s Filipem, to přece nejde! Miluju Filipa! Říkala jsem si to celou cestou dokud vlak nezastavil a já nevystoupila. Šla jsem rychleji, ať nemusím jít s tím klukem a holkama, nechtěla jsem s nikým mluvit. Když jsem přišla do školy. Tak už u moji šatny čekal Filip s úsměvem na tváři. Jenže když mě uviděl, tak mu úsměv ihned zmizel. "Ahoj." podíval se na mě smutně. "Ahoj." odpověděla jsem mu. Objala jsem ho a políbila. Cítila jsem ten pohled pořád. Pak až když jsem se otočila mi došlo, že má Daniel naproti mě skříňku a vedle něho Filip. Je to takové blbé. Byla jsem sklesla. Filip mě chytl za ruku. Já jsem se mu podívala do obličeje a chytla jsem ho taky. Trochu jsem se usmála a nenápadně jsem se otočila. Samozřejmě se na nás Daniel díval. Jenže jsem v jeho očích uviděla ten nezájem a přitom naštvanost. Bylo to zvláštní. Byla jsem na sebe naštvaná, protože se mi vážně líbil. O přestávce jsem šla za Filipem, ale nebyl ve třídě. Místo toho vyšel Daniel a střetli jsme se. "Jej .. promiň, já nechtěla." řekla jsem trochu roztřeseně. "To nic." řekl on a šel dál. Dívala jsem se na něho celou dobu. A vrazila do Filipa. "Juj.. já dneska mám nějaký špatný den." usmála jsem se mírně, ale on vypadal spíš smutně. Došlo mi, že nás viděl. Kruci!! Podíval se na mě nechápavě. "Filipe, .. není to tak jak to vypadalo! Vážně! Miluju tebe!" říkala jsem mu, ale on mě neposlouchal. Pak mě odstrčil a odešel. Připadala jsem si hrozně. Znovu! No Super! Odploužila jsem se do třídy. Celou dobu jsem myslela na Filipa, proto jsem nedávala pozor v hodině a dostala jsem napomenutí. Na chodbě jsem potkala bráchu viděl mě skleslou a byl taky. Předposlední hodinu jsem šla přes patro kde byla třída od Filipa. Byl tam doktor.. a ostatní  .. běžela jsem tam .. Uviděla jsem ležet Daniela na zemi .. Filip měl jen zlomené prsty a Daniel otřes mozku. Koukla jsem se na ně a oba dva na mě. Najednou se mi začála rozmazávat řasenka. A rozbrečela jsem se. Běžela jsem do třídy, vzala jsem si věci a běžela do šatny... 

Zastavil mě brácha. "Kam jdeš Anet?" řekl smutně. "Nech mě! Jdu domů. Mám toho dost!" řekla jsem a odstrčila jsem ho. "Vím o nich, Anet, netrap se kvůli nim." mlčky jsem sbírala věci ze skříňky. Viděla jsem holky. "Simi, Zuzi, já musím promiňte." řekla jsem a odešla. Brácha si vzal věci a běžel za mnou. Sedla jsem si v parku. Brácha šel ke mě. "Teď mi řekni co se děje. Prosím..." podíval se mi do očí Dominik a mlčky se na mě díval. "To by jsi nepochopil! Ani já sama to nechápu." řekla jsem a dívala jsem se do země. "Řekni mi to a já to zkusím pochopit. Prosím." "Nevím, jak dál. Nevím, co mám dělat. Pořád musím myslet na ty dva. Miluju Filipa.., ale když jsem uviděla Daniela... Nevím, jak dál. Miluju oba! Teda, ne oba. Ale mám takový pocit, nejde to pustit z hlavy! Já už na to nemám sílu .. musím to skončit!" Dominik se na mě jenom podíval. "Vidíš, nechápeš mě! Já ti to říkala." Chvilku bylo ticho. "Já tě chápu..  Danielovi rodiče se rozešli. Kluci šli bydlet k mamce. Ale můžou jít i k tátovi. A jestli tě štve to, že se kvůli tobě poprali. Tak to se musíš mezi nimi rozhodnout. Ale pozor" Jedna chyba a může ti to zničit život. Za dva dny by měl být Daniel zase ve škole. A Filip by se ti měl omluvit. A ty se musíš rozhodnout. Buď Filip nebo Daniel a nebo ani jeden. Ale určitě ne oba! A teď pojď jede nám vlak. Ale hlavně.. si prosím, nic nedělej! Byla by to ta největší hovadina co by jsi mohla udělat! Vím, že někdy by jsi se nejradši zabila, ale všechno jednou přejde. S mamkou to proberu doma a ty si odpočineš. Okey?" "Tak dobře." podívala jsem se na Dominika a objala ho. Doma jsem se zavřela v pokoji a brácha mluvil dole s mamkou. Po nějaké době za mnou přišla mamka nahoru. Promluvili jsme si spolu a já ji všechno řekla. "To bude dobré, neboj. Zítra můžeš zůstat doma. Zajdu ti pro učivo do školy a teď tě omluvím, že ti bylo špatně a že už nikdy bez dovolení ze školy neutečeš, ano?" podívala se na mě mamka přísně. "Jo. A děkuju." pousmála jsem se na mamku. Otevřela jsem si facebook a tam jsem měla 5 zpráv od Filipa. Rozklikla jsem si zprávy. 

Ani, promiň za ten dnešek, ale nemohl jsem nechat být, že by jsi byla s ním. Nechtěl jsem mu to udělat, ale dovoloval si. Daniel se stěhuje k tátovi, takže bude chodit do Pardubic do školy. Omlouvám se. Vím asi si budeš myslet, že jsem nějaký tyran, ale miluju tě! A budu se za tebe prát! 

Odepsala jsem: 

Filipe, prosím tě já miluju tebe a určitě bych ho nechtěla. To vážně ne! Nedělej to už! 

Rozbrečela jsem se. A usla.