Proč je život tak těžký? Proč mě každý tak využívá? Bůh si nejspíš spletl moje postavení na zemi. Já měla být loutka. Loutka, bez loutkáře. Naprosto opuštěná a nenáviděná. Využívána pro svoji slabost. Loutka, kterou si každý může vzít a chvíli s ní hrát. A až ho přestane bavit prostě ji odhodit do kouta. Někteří však budou chtít aby trpěla. Tak ji přestřihnou provázek. Poté přijde někdo jiný a ten naší loutku převáže. Tím ji však změní, a už nikdy nebude jako dřív. S každým převázáním loutka začne slábnout. Čím víc lidí se vystřídá v jejím ovládání, tím víc se z ní stává obyčejná věc, ale loutky nejsou jen věci!Taky mají sny a touhy. Každá loutka touží po někom kdo ji nebude jen ovládat, ale bude ji brát jako živou! Loutka nechce být jednorázovous hračkou. Chce být nejlepším přítelem, oporou. Jenže každý ji po představení odkopne. A čím si to ta loutka zaslouží? Když poctivě slouží každému, kdo ji uchopí? Loutky cítí neskutečnou bolest, když jim člověk přestřihne provázek. A není to kvůli tomu štípnutí, které pocítí. Má to zcela jiný důvod. Vždy když loutku uchopí někdo cizí dostanou naději. Na malí moment se zasní a začnou věřit, že tentokrát to bude jiné a konečně budou milované. Jenže pak jim přestřihneme provázek a ony si uvědomí, že to je jejich osud a ten nezmění. Jenže ony nejsou jako mi. Ony nemůžou to trápení ukončit. Nemůžou si sami vzít život. Protože nad svým životem nemají žádnou moc. Ale mi ano a měli by jsme si to uvědomit! Né jen jak je úžasné, že nejsme jako loutky. Ale taky to, jak děláme loutky z ostatních.
