Milovaný a nenáviděný [opravy]

Kapitola 27

"Koukej se ty zasraná děvko!", zakřičel na mě znovu Stefan. Po tváři mi tekly potoky slz, ale i přes ně jsem zvedla hlavu, letmo se podívala ne Stefana na toho hnědovlasáka, ale moje oči spočinuly na Kyleovi, který klečel na zemi s rukama svázanýma za zády. Trhalo mi srdce jak tam jen tak klečí dívá se mi do očí a čeká kdy ho Stefan chladnokrevně střelí do hlavy. "Nedělej. že ti na něm záleží Lilly, já znám pravdu", s vytřeštěnýma očima jsem se rychle podívala na Stefan a přemýšlela nad tím co tou větou myslel. Chvíli jsem ho pozorovala, ale on pak zvedl ruku se zbraní, nemířil jí na Kyleovu hlavu a stiskl spoušť.

Otevřela jsem oči a celá jsem se klepala, už jsem neležela v tom příšerném sklepě, ale v něčí ložnici, která mi byla hodně povědomá. Viděla jsem ještě trochu rozmazaně, ale došlo mi čí ta ložnice je. Je to moje ložnice, teda bývalá ještě když vše bylo při starém. Posadila jsem se na postel a snažila se pochopi proč to vlastně Stefan udělal a jestli mě vůbec někdo hledá.

Dveře se neočekávaně rozletěly a v ložnici se objevil Stefan a dlouhým drsným lýkovým lanem. "Postav se děvko!", začal na mě hned křičet.

"Nebudu tě poslouchat, nech mě jít a nikomu neřeknu, že jsi mě unesl ty", začal jsem tentokrát křičet já ne něj. ¨

Stefan se rozešel směrem ke mně, stoupl si přede mně, napřáhl pravou ruku a vrazil mi tak silnou facku, že jsem spadal z postele dolů na tvrdou zem. "Tak poslouchej ty zasraná děvko, ty na mě nebudeš křičet, jinak zmlátím tak, že budeš prosit abych tě zabil, takže vstaň, poslouchej mě na slovo a všechno bude v pořádku". Po té facce a výhružce jsem ho raději poslechla, nechtěla jsem radši aby mě zmlátil nebo něco horšího. Vstala jsem a stoupla si před něj. Stefan si mě otočil zády k sobě a na ruce mi dal pouta. Byly tak studen, že jsem sebou leknutím cukla. Stefan si jen odfrkl, něco zamumlal a vedl mě pryč z pokoje. Vyšli jsme z pokoje a ocitli se v dlouhé tmavé chodbě. Stefan zavřel za námi dveře a vedl mě tou děsivou chodbou. "Tahle chodba tu dřív nebyla", konečně jsem se odhodlala promluvit. "Ne nebyla, tuhle chodbu jsme přistavěli asi před týdnem", odpověděl Stefan, ale takovým tím tónem hlasy, který říkal, že se už na nic nemám ptát a jít tiše dál. Blížili jsme se na konec chodby kde byly mohutné, vyřezávané, tmavě hnědé, dřevěné dveře. Stefan se před nimi zastavil a jemně na ně dvakrát zaklepal. Po asi minutě se dveře otevřeli a v nich se ten krásný hnědovlasý kluk. Stefan mě popostrčil dovnitř a zavřel za mnou dveře. "Posaď se", promluvil náhle ten krásný kluk a ukázal na židli vedle sebe. Když jsem se posadila tak se opřel o opěradlo a začal mluvit.

"Asi chceš vědět, proč jsi tady, co od tebe chceme a jistě máš další otázky. nuže tak já ti vše tedy vysvětlím, ale musíme se vrátit do doby kdy si se narodila......"

Další kapitola by měla vyjít ve středu, ale protože jdu s mámou do divadla tak je tu možnost, že vyjde až ve čtvrtek....všem kdo čtou můj příběh moc děkuji za 1,7 K přečtení, vím není to moc, ale pro mě to je moc úžasné.