Alecova volba || Elliina Volba

Fifteenth Chapter

Ellie

Probudila jsem se již brzy ráno. Alec byl již vzhůru a připravoval snídani. Oblékla jsem si lehký šedý župan a šla jsem za ním.

„Dobré ráno." Usmál se na mě a podal mi šálek s čajem. Vděčně jsem se na něj podívala. „Vyspala ses?" pohladí mě po vlasech a opatrně mi pozvedne bradu, abych se mu dívala do očí.

„Vyspala." Usměje se a sednu si ke stolu. „Mám chuť na vajíčka." Skousnu si ret a on se jen zasměje. „Hned to bude, Ell." Zazubí se a začne smažit vajíčka. Zatímco připravuje mou vysněnou snídani, pohrávám si s tím nádherným kroužkem z bílého zlata, který si snad ani nezasloužím.

„Líbí se ti?" usměje se Alec a položí přede mě velkou porci míchaných vajec se slaninou. Kývnu a koukám, jak malý diamant odráží světlo. „Nevypadáš jako někdo, kdo má zálibu v blyštivých věcech." Zasměje se Alec a já se k němu po chvilce přidám.

„To taky nejsem!" Směji se a pustím se do své lahodné snídaně. Alec se směje a pozoruje mě. „Jsi hrozně roztomilá." Usměje se a odhrne mi pramen mých kudrnatých vlasů z čela.

Ne... ne... To nemůžou myslet vážně! Ze soudní síně uteču okamžitě po zjištění rozsudku. Mám chuť umřít. Vyběhnu z budovy soudu a posadím se na kamenné schody. Po tváři se mi koulí hořké slzy smutku a nenávisti. Přitáhnu si kolena k tělu a tiše pláču.

„Ell! Ellie!" Uslyším Alecův zoufalý hlas, jak volá mé jméno. Zvednu se a vydám se pomalu za hlasem. Hned, jak mě Alec uvidí, rozběhne se ke mně a přitiskne mě ke svému hřejivému tělu. „Bude to v pořádku, neboj..." začne mě hladit po hrbatých zádech. „Nebude...Co když ti bude chtít ublížit?" Tiše vzlyknu a Alec jen mávne rukou, jako by to byla to největší maličkost. „Zvládnu ho." Alec se pousměje a já se trochu zasměji, protože Joe je o dost statnější, než Alec, a Alec je navíc po operaci. Alec se v tu chvíli tváří trochu ublíženě a já se začnu cítit trochu... blbě. „Ty to myslíš vážně, viď? Skousnu si ret a Alec přikývne. „Ano, to teda myslím, Ellie. Společně to zvládneme, ano?" pousměje se a já při jeho úsměvu mírně roztávám.

„Přestěhuješ se k nám?" Zeptám se po chvíli a Alec na mě kouká poněkud vyjeveně. „No... Nečekal jsem, že to přijde tak brzo, ale pokud budeš chtít, tak nevidím ani jeden důvod, proč by ti nemohlo být vyhověno." Usměje se a obejme mě kolem ramen. Přitulím se k němu, protože je docela chladno. Dá mi polibek do vlasů a to mě přinutí k úsměvu.

Otočím se ke schodům a vidím Joea, jak vychází z budovy soudu. Podívá se na mě a Aleca a zamračí se. Obejde nás a mrkne na mě. „Ještě se uvidíme, Ellinko..." Věnuje mi zlomyslný úšklebek a já se začnu nekontrolovatelně třást. Alec mě ovšem zachrání a vezme mě do náruče. „Půjdeme domů, ano?" Dá mi pusu a rozejde se směrem k mému domu.

Co teď mám dělat? Co když si pro mě přijde a Alec bude zrovna pryč? Mám hrozný strach. Vím, že ještě před rokem to byl muž, kterého bych nikdy za nic nevyměnila, ale právě teď se mi hnusí a nechci s ním mít absolutně nic společného. Nesnáším ho, za to, co udělal. Co je to za muže, co zabije malého hocha a ani se k tomu nepřizná? Je to příšerné a je mi líto Beth, že si tímhle vším musela projít.

Když se proberu ze svých myšlenek, zjistím, že Alec na mě velmi ustaraně kouká. „Mám o tebe strach, Ellie Millerová..." Zastaví u mého dvoupatrového domečku a opatrně mě postaví na zem. Přivřu své oříškové oči a Alec své paže ovine okolo mého krku. „Ochráním tě, neboj. Budu tě střežit, jako ten nejdražší drahokam."

Byla to nádherná slova, kterými mě Alec v tu chvíli krmil. Vydržela bych je poslouchat celé dny, kdyby ovšem nezačala být zima a my jsme se nemuseli přesunout do tepla mého domku.

„Tak... provedeš mě tu, když tu teď budu bydlet s vámi?" usměje se Alec a zavře za námi dveře. Odložím si tašku na botník a úsměv mu opětuji. „No pokud chceš?" vyzuji si boty a vklouznu do pohodlných pantoflí.

Tak jsem Aleca vzala na prohlídku mé domácnosti. Začali jsme obývacím pokojem, který již Alec zná z dřívějška, stejně jako kuchyni a jídelnu. Potom však začala ta zajímavější část.

Oba jsme vystoupali po schodech do druhého patra, které je složeno téměř jen z ložnic, když pominu koupelnu.

Aleca zaujaly dveře do Fredova pokoje, které jsou ozdobeny svítícími hvězdičkami a v dolní části trochu počmárány voskovkami. „Připomíná mi to mě v jeho věku." Přejede prsty po jedné z hvězdiček. „To si nemůžeš pamatovat!" zasměji se a on kývne a řekne: „Ale na to máme fotky, ne?" obejme mě a dá mi polibek do kudrnatých vlasů.

Tom přijde domů, a když nás uvidí, po tváři se mu rozlije úsměv. „Sluší vám to spolu... a moc..." Zaleze do svého pokoji a zavře za sebou dveře. „A kdepak spíš ty?" Mírně mi rozcuchá vlasy a usměje se.

Zavedu ho tedy do ložnice, kde mám krásně vymalováno a naproti manželské posteli mám na zdi namalované siluety dvou lišek. „Proč zrovna lišky?" Jde si je prohlédnout zblízka. „Nevím... Jsou to krásná zvířata, ne?" Pokrčím rameny. Alec se po chvíli otočí a podívá se na postel. „Můžu tu spát s tebou?" Alec mi kouká do očí a já se musím začít smát. „A kde bys asi spal? S malým Fredem v pokoji?" Směji se „Jasně, že budeš spát tady, ale tahle půlka je moje." Rozvalím se na levou polovinu postele a přistihnu Aleca, jak na mě zamilovaně kouká. „Tak pojď za mnou, ne?" Alec poslechne a lehne si vedle mě. „Jsi nádherná, Ell..." pohladí mě po růžové tváři, a ta se po jeho slovech změní spíše v rudou.