Uf... Na tuhle smutnou část jsem neměla ani v plánu dojít, ale musím jinak by tohle všechno nemělo smysl. Tak jdeme na to, zvládnu to i když už se k tomu moc nechci vracet. No tak fajn... Víte jak už jsem vám vyprávěla, že v 6. třídě už jsem začala mít ten divný pocit? No, ano opravdu se pak všechny věci nějak šíleně zvrtly. Brooklyn semnou už vůbec absolutně nemluvil a já z toho byla každý den smutná a byla jsem jak jiný člověk, protože já se jen ráda směji atak, ale v tomto období jsem se jen mračila, občas i byly nějaký ty slzy, ale hlavně jsem se uzavřela do sebe což není vždy dobrá věc.
Nejhorší však na tom bylo to, že jsem to nikomu snad nemohla říci. Mamkou jsem tím nechtěla otravovat jelikož sama měla velké starosti s babičkou a s prácí, kam ji nevzaly.
Naštěstí se to na konci školního roku celé vyřešilo a s Brooklynem je to v pohodě.
A doufám, že to tak bude napořád, protože já ho fakt mám moc ráda❤️.
