Pod Oblohou Červánků

I.

Sedím na posteli a dívám se na hvězdy.
Máma už spí. Táta se ještě nevrátil domů a já ho ani nečekám.
Nechci myslet na svou rodinu, protože mě to vždy rozbrečí.
Mám lepší téma k přemýšlení.
To téma jsi TY.
Ano, ty.
Nevím kdo jsi. Ale ty ano.
Nevím proč si to čteš. Ale ty ano.
Nevím, jestli se ti to líbí.
Jak by mohlo.
Není to umění.
Jsou to jen myšlenky holky.
Holky, která sedí na posteli a sleduje hvězdy.
Ptají se mě, zda se bojím.
Má oodpověď jw vždy stejná.
'ANO i NE'
Jak to myslíš, ptají se.
Jak to myslím?
Bojím se, ale strach se mi líbí
Co se mi líbí, toho se nebojím.
Hvězdy.
Co když na mě nějaká spadne?
Co když ty hvězdy shoří?
Co když se přiblíží mraky a já je neuvidím?
Toho se bojím.
Ale pak zvednu hlavu a strach nemám.
Jsou totiž tak krásné, že strach zaženou.
Přimějí mě, abych se mu smála.
To já udělám.
A pak?
Pak nic.
Pak zmizí.
Do nicoty.
Do nicotné nicoty.
A kde je ta nicota?
Jak se do ní dostanu?
Vede k ní nějaká cesta?
Doufám že ano.
Kdyby ne, má naděje by umřela.
Proč?
Protože naděje znamená věřit.
A já věřím, že vše má své místo.
I nicota.
A ke každému místu vede cesta.
I k nicotě.