Pod Oblohou Červánků

XXXIV.

Přišla domů sedmnáct minut po večerce.
Cizí kluk po ní křičel ať chytá a hodil jí míček.
Nechytla.
Šla dál.
S pohledem upřeným na bejvalou kamarádku, která teď toho chlapce líbala.
Pevně stiskla ruku svému výplodu fantazie.
Zavřela oči a nechala se vést chlapcem z mlhy.
Představovala si západ Slunce nad vlnami moře.
Tak šli večerem po špičkách.
Sevřel se jí žaludek a hrudník bolestí praskal.
Byla sama.
'A co já? Já tu s tebou jsem.'
Naléhal smutně mlhavej kluk.
Srdce jí prasklo při myšlence na to, že on asi nestačí.
Věnovala mu jeden ze smutných a omluvných úsměvů, které tak dobře znal.
Bylo tolik chlapců, kteří na ni na ulici pokřikovali.
Ani se jim nelíbila.
Jen byli hloupí a měli z ní legraci.
A ona je ignorovala.
Tolik si přála se jednou otočit a odpovědět.
Souhlasit se vším, co řeknou.
A udělat to.
Ale takoví chlapci, na jaké čekala, na ni nekřičeli.
Chtěla anarchisty, se kterými by tvořila vlastní revoluce.
Opilé básníky a chudé muzikanty.
Ale ti tady pro tebe nejsou, zlato.
Znovu ten pocit, že nemůže dýchat.
A astma to nebylo.
Chvilkové selhání dechu pod návalem emocí.
Posadila se na schody a snažila se neplakat.
Snažila se nevyzvracet svou duši a předražený hranolky z fastfoodu, který stejně nedojedla.
On tam seděl s ní.
Kluk z mlhy.
A nikdo jinej ho neviděl.
Tiskla se k němu a rozechvělými rty se jemně dotýkala těch jeho.
Tak moc si přála, aby byl skutečnej.
Ach, mořská panno, neplakej.
Oni to tak nemyslí.
Spadla do jámy pro noční oblohu.
'Vždycky jsem říkal, že na šílenosti není nic špatnýho.'
"Dáš si ještě čaj, Alenko?"
Ptá se s pohledem upřeným na místo, kde je pouhé zábradlí schodiště.
Ale ona tam vidí kluka jejího srdce a jediného kamaráda.
Smějí se a je jim vlastně fajn.
Takhle dopadaj smutný večery.
Utopený v černém čaji.
Jenom s tajným objetím pod peřinou.