Pod Oblohou Červánků

XLII.

A srdcové královny mi bylo líto až ve chvíli, kdy jsem ji poprvé viděl plakat.
V tý kavárně, která je jak z jinýho světa.
A oči básníka v ní vidí víc, než obyčejný člověk.
Dostal jsem se tam úplnou náhodou.
Když jsem utíkal před stíny.
A jen na chvíli mě opustily, když jsem viděl ty slzy rudý dámy.
Ach lásko, jednou tě sem zavedu.
V malém koutku u velkého okna.
Hvězdy jdou vidět a múzy se smějí lidské hlouposti.
Všechno má svůj smysl.
Je tady hluk, ale přece jen ticho.
Ale teď tady nejsi.
Jenom já a srdcová královna.
A řekni mi, není to jedno?
Protože ať už mi budeš říkat jakkoliv, vždy to budu já.
Hrudník je staženej obvazy.
Zima se dostává pod černý kabát a děti už dávno spí.
Tak mi řekni jméno tamtý hvězdy.
A lidé jsou stejně strašně zvědaví.
Když budeš mluvit o obloze, podívají se.
Bolí je za krkem, nadávají, ale přitom viděli modrou poezii.
Dnešní noc voní jinak a stíny se schovaly do kapradí.
Dírou v náprsní kapse mi fouká do srdce a vítr si všechno odnáší pryč.
Pořád mám ale tebe, tak mi řekni, lásko.
Utečeme spolu?
Jen ty a já a naše splašený srdce.
Rty mám zase od krve a tváře jsou bledé.
Ruce se mi třesou a celej svět se točí až moc rychle.
A srdcové královny mi bylo líto až ve chvíli, kdy jsem ji poprvé viděl plakat.