Pod Oblohou Červánků

XXXVI.

Dohazovali mi kluka od sousedů, kterej má 22.
A nevěřili mý starý sprizněný duši.
Nevěřili mu, protože měl dvacet.
Nevěřili Chlapci, kterého mi vzali.
A teď mě nutí hrát badminton se sousedovic klukem.
Nechávám mu výhru.
Jen tak, aby mu nebylo trapně, že ho porazila malá holka.
Myslí to opravdu vážně?
On je vlastně docela milej.
Ale vždyť je to všechno nereálný.
Blbý.
Přitáhlý za vlasy.
A tak hrajeme až do noci.
Hvězdy už svítí a my se marně pokoušíme trefit do košíčku.
Protože vidíme jen šedé obrysy.
Každou chvíli kolem něj krouží netopýr a já se směju.
"Ještě jednou přiletí a picnu ho tou pálkou, až odletí do Dľhé za babičkou!"
Křičí.
A je vlastně vážně docela fajn.
Ale celý tohle divadlo je jenom blbost.
Vzdávám to, protože opravdu nic nevidím.
Jen ty nádherný hvězdy na potemnělý obloze.
Jdeme si sednout k ohni.
K dospělejm, kteří se skvěle baví.
Dostávám do ruky skleničku s trochou piva.
"Dík."
Říkám přiopilýmu tátovi a odháním komára.
Letní den a badminton.
Baví se různých věcech.
O práci.
Penězích.
Lidech.
A zase o práci a penězích.
A sousedovic kluk s nimi.
Protože je přece taky už dospělej.
Párkrát se na mě usměje, ale já mu jeho zdvořilý gesta oplácet nechci.
I tak to udělám.
Z opojení trochy piva a vonných tyčinek se taky usmívám.
A je mi blbě.
Z toho všecho.
Že mi chybí někdo, komu bych to všechno řekla.
Že se až moc fixuju na kluka, kterýho z mýho života odstranili už dávno.
Nebaví mě poslouchat ty dospělácký řeči.
Zavírám oči a u tepla krbu chci usnout.
Od náletů jednoho bláznivýho netopýra uběhla asi hodina.
Možná víc.
Takovej večer bez poezie a špetky něčeho, pro co je důvod žít.
Opravdovej důvod.
Když se balím, že pojedu domů, sousedovic kluk skrytej ve tmě si ze mě dělá srandu.
A

to já nemám ráda
Tak se s ním neloučím.
A nocí jedu na kole domů.
S mámou, protože mám strach.
Z celýho světa.
A když se doma klepu zoufalstvím ve vaně, přichází za mnou Svět a šeptá mi do ucha, že to bude horší.
Že je vlastně ještě víc krutej, než si myslím.
Pak mě líbá do vlasů a mizí.
A já stojím před zrcadlem a doufám v kratičké osvobození narozeninového dortu, který mě zítra čeká.
Prosím, Světe, smiluj se.
Aspoň na chvíli.
Věnuj mi ještě pár objetí dávno ztraceného chlapce.
Vždyť byly jen tři.
Pouhé tři stavy bez tíže.
Bez jedinýho, aspoň dětskýho polibku.
Vždyť on nebyl zlej.
Končím v peřinách s myšlenkou na ty tři objetí.
Na nespravedlnost společnosti.
Na lásku, která je tak nepředvídatelná.
Na tu holku, která mě chápe.
A na to, že mě za celej ten krásnej úlet s tím chlapcem neodsoudila.
Protože ona je má jediná láska.
Poezie a západ slunce.
Důvod proč žít.
Proč to nevzdát a radši se snažit dál.
Ach Světe, děkuji.
Aspoň za ni.
Že jsi mi ji dal.
Moji spřízněnou duši a naději.
Holku s kouzelnejma očima.
Holku, kterou musí mít každý rád.
Ale mohl bys mi vrátit i toho chlapce.
Stejně ho jednou zase pod rouškou noci a obvyklé nespavosti oslovím.
Daruju mu jeho právoplatnou přezdívku.
A zase zmizím.
Za ní.
Za mou nejjasnější hvězdou.
Světe, zázraky existují.
V podobě plyšových medvídků a nedočtených knížek.
Jako mořeplavec a jeho širej oceán.
Jen on a šumění vln.
Krásný zpěv velryb za doprovodu meluzíny.
Možná...