Everything is possible.

V.

Z pohledu Tobyho:

"Aaaau" zasténala Jenn, chytla se za hlavu, a zase se položila na silnici.

Když jsem viděl, jak tam moje malá sestřička leží, všechno jí bolí, a nadává mi, došlo mi, co jsem udělal.

Jsem takovej kretén!

"Promiň." Sklopil jsem hlavu a poškrábal jsem se na zátylku.

"Zavolám mámě, odveze tě do nemocnice."

"Máma bude naštvaná. Radši zavolej někomu jinýmu."

Překvapilo mě, že v tuhle chvíli myslí zrovna na to, že bude máma naštvaná.

"Stejně se to dřív nebo pozdějc dozví. Ale jestli chceš..."

Jenn se zamyslela.

"Jo, ale znáš jí. Je až přehnaně starostlivá. Udělá z komára velblouda a zabije tě!" pozdvihla obočí, vážně se na mě podívala, a kývla hlavou.

Zasmál jsem se.

"Dobře Jenn, zavolám Chrisovi." {pozn.: Veru!!! :D:D promiň, já musela!!! :D:D :**}

Řekl jsem, a kouknul se na Jenn, jestli souhlasí. Když neprotestovala, vytočil jsem Chrisovo číslo.

Po chvíli pípání, se ozval Chrisův hlas.

"No?" řekl ignorantsky, a já se musel pousmát.

"Čau kámo. Prosimtě mohl bys teď na chvíli?"

Chvíli bylo ticho, pak se ozvalo odkašlání, a pak Chris zase promluvil.

"No...asi jo...O co jde?"

"Byli jsme si se ségrou zajezdit, a ona nějak spadla. Nemohl.." Ani jsem to nestihl doříct, a ozvala se Jenn.

"Nějak spadla?! Vyděsil jsi mě ty idiote!!! Promiň, příště se o tebe rád nebudu starat, a pojedu si jakoby nic!" vyjela na mě, a otočila hlavu na druhou stranu.

"Cože?" Ozvalo se prozměnu z telefonu.

"To neřeš. Prosím mohl bys teda přijet?" začal jsem znovu s prosbou, a oddechl jsem si, když Chris bez jakéhokoliv vyptávání souhlasil.

"Tak kde jste?" zeptal se, a já se rozhlédl, jestli někde neuvidím název ulice. K mému zklamání-nikde nic.

"Mmm. Přesně nevím, ale někde cestou od nás dolů do parku. Pod tím velkým kopcem. Určitě nás uvidíš, jsme na silnici."

"Dobře, budu se snažit být tam co nejdřív. Zatím."

"Dík. Čau." odpověděl jsem, zmáčkl tlačítko 'ukončit hovor' a mobil zasunul zpátky do kapsy.

Podíval jsem se na Jennifer, a bylo mi ji líto. Jak tam jen tak ležela...... Uf... Ještě že se jí nestalo něco vážného.

"Notak... Jenn promiň. Mě...je mi to líto. Netušil jsem, že to skončí takhle. Vážně mě to mrzí."

Z pohledu Jennifer.

"Notak... Jenn promiň. Mě...je mi to líto. Netušil jsem, že to skončí takhle. Vážně mě to mrzí."

Toby ke mě pomalu přišel, a kleknul si. Pořád jsem ležela na silnici. Byl tak starostlivej, tak strašně roztomilej.

Měla jsem odvrácenou hlavu, ale musela jsem se usmát.

"Uf. Bál jsem se, že jsi na mě naštvaná." vydechl, a já prudce otočila hlavu jeho směrem.

"Jsem na tebe naštvaná!" řekla jsem se zvýšeným hlasem, a pořád se na něj nechápavě dívala.