Everything is possible.

II.

Protrpěla jsem několik hodin marné snahy učitelů, nás něco naučit, a když konečně zazvonilo, vzala jsem si věci, a s Katy a Jess jsme šly ke skříňkám.

Pořád si něco povídaly, hihňaly se, smály se, ale já nevěděla o co jde. Nechtěla jsem se k ním zas cpát, tak jsem si hleděla svého. Vyhýbala jsem se lidem, ale stejně pár z nich mělo tu potřebu do mě strčit. Byla jsem unavená, a nějak jsem neměla sílu se jim vzpírat.

Aspoň že je pátek.

"Co budete dělat o víkendu?" Začala jsem konverzaci s úsměvem, zatímco jsme si skládaly učebnice do skříněk. "Já asi půjdu s Eliotem ven." Řekla Jess, a Katy hned reagovala. "Uuuuuu, tak s Eliotem?"

Zamyslela jsem se. Jediný Eliot kterého znám, je Jessiin bratranec, ale to asi nebude ten, o kom Jess mluvila.

"Kdo je Eliot?" Hodila jsem na holky zkoumavý pohled. Ty se na sebe jen podívaly a hned mi to bylo jasný.

Zas jsem jediná, kdo nic neví.

"Eliot! Přece jsem ti o něm říkala."

"Ne, neřekla jsi mi nic."

"To je blbost. Říkáme si všechno! Eliot! Přece ten nejdokonalejší kluk na světě!"

"Až po Justinovi!" Vložila se do toho Katy, a čekala že se taky zasměju.

Jen jsem se pousmála a chtěla jsem pokračovat, ale pak mi nějak došlo, že to nemá cenu.

"Ne Jess. Vážně jsi mi nic o žádném Eliotovi neříkala, ale to je jedno. Neřeš to. Čau."

Bouchla jsem dvířkama od skřínky, a uraženě odešla. Úplně vidím ten jejich pohled, kterým na sebe teď koukaj. Ja vím, jsem hrozně urážlivá, ale nemůžou se m divit. Vždycky je něco, z čeho mě vynechaj, co mi neřeknou, nebo tak, a mě to vždycky hrozně mrzí.

Obzvlášť když jde o Jess. Jasně, za chvíli na to stejně zapomenu, ale potřebuju na chvíli taky vypnout. Poslední dobou je na mě toho nějak moc.

Už se těším na prázdniny. Až někam vypadnu. Někam daleko, a na hodně dlouho. Tři měsíce volna, to mi musí stačit. Doufám že pojedem na pořádnou dovolenou. :3

Nemůžu se dočkat.

Jak jsem se zamyslela , najednou jsem byla v naší ulici. Ta cesta hrozně utekla.

Vešla jsem domů, a k mému překvapení byli všichni doma.

"Jdeš akorát" Řekla mamka, a usmála se. "Hoď si věci nahoru, a přijd hned zpátky."

"Dobře. Jen se převlíknu" odpověděla jsem, a vyběhla jsem schody do horního patra.

Vešla jsem do svého pokoje, a hned jak jsem uviděla plakáty toho Boha, na fialkově vymalovaných zdech, musela jsem se usmát.

Ano, jsem blázen.

Hodila jsem si tašku ke psacím stolu, a otevřela dveře od rohové skříně. Vyndala jsem teplákové šedé kraťásky , a tričko na doma, převlékla se a šla zase dolů.

"Tak z jakého důvodů se koná dnešní rodinná porada?" řekla jsem s úsměvem a skočila na gauč vedle bráchy.

Táta počkal až se uvelebím, a začal.

"Jde o prázdniny. S mámou jsme ani jeden nedostali moc volna. Dali nám jen týden."

Tak a je to.

Můj plán, že si o prázdninách odpočinu na krásné dlouhé dovolené, se rozpadl.

"Takže jako celý prázdniny budu doma?!" vytřeštila jsem na ně oči. "Klídek ségra, někam si zajedem spolu." řekl brácha, a chytl mě za ruku. Fakt ho miluju. :3

Trochu mě to uklidnilo, ale pořád jsem byla naštvaná.

"Můžeš jet třeba k babičce"

Koukla jsem se na mámu, že které těhle pět slov vyšlo, a v duchu jsem si říkala, jestli to myslí vážně.

Když jsem viděla její rozjasněný obličej se širokým úsměvem, došlo mi, že to myslí super-vážně.

"Jo, díky mami. To budu radši zavřená doma."

Mám příšernou babičku. Je zlá a pořád má s něčím problém. Mám ji ráda, pořád je to moje babička, ale dýl než jedno odpoledne, s ní nevydržím. Máma se na mě přísně podívala, a já to vzdala.

"No, takže týden. Tak kam pojedem?" začala jsem zase po chvíli ticha. "O tom jsme právě chtěli mluvit." řekl taťka, a na všechny se zkoumavý díval.

Zase ticho.

"Takže?" Prolomila jsem to znova. Všichni se na mě podívali.

"Takže? Chceme slyšet návrhy." Řekl zase taťka. Mmmmmm..... Nějak vůbec nic mě nenapadalo.

"Dobře, tak co třeba Evropa?" pokračoval po další chvilce ticha. "Jóóó" Zakřičela jsem nadšeně. Tak dlouho si přeju podívat se do Evropy! Páni!

"Dobře, dobře" řekl taťka se smíchem. "A kam to bude?" pokračoval.

"Co třeba Praha?" Napadlo mamku. Já i brácha jsme se na ní kouli, a pak jsme se naráz podívali na sebe navzájem.

"A to je zase co?". První, co dneska brácha řekl. Zasmála jsem se, a pak se podívala na mamku, co na to řekne. "Pane bože, proč vy do ty školy vůbec chodíte?" zasmála se mamka, a pokračovala.

"Praha je ve středu Evropy. To by jste znát měli." Taťka se na mámu kouknul, a začal se svým nápadem.

"A co taková Vídeň?" podíval se na mě a na bráchu, a brácha zas očividně nevěděl o co jde. Vídeň, Vídeň.... Odkud to jen znám?

Přemýšlela jsem, a táta zas začal: "Vídeň je..."

najednou mi to došlo.

Tam byl přece Justin! Mám zmapovaný každý Justinův krok. Nechápu, jakto, že mi to nedošlo hned! A je tam muzeum voskových figurín!

Ani jsem nenechala tátu, aby to odpověděl, a zaječela jsem.

Hned jsem si dala ruku před pusu, a koukala, jak na mě ostatní zíraj.

"Pardon" řekla jsem dětským hláskem a doufala jsem, že to nebudou dál řešit, ale zase špatně.

"Tam byl Justin nebo co?" řekl brácha posměšně, a na odpověď nemusel dlouho čekat.

"Jóóó" řekla jsem s výdechem, a muselo to znít fakt prapodivně, ale to jsem neřešíla. Toby se na mě podíval, a já se začala smát. "Hele nechte mě."

Ještě nějakou dobu na mě všichni koukali, a pak máma pokračovala. "A co skloubit Prahu i Vídeň? Můžeme být 4 dny v Praze a 3 dny ve Vídni. Není to od sebe tak daleko."

Rozhlédla se, a všichni souhlasně kyvali hlavou. Kromě mě. "A nebo naopak." Všichni se zasmáli. "Nebo naopak." dodala mamka, a já byla spokojená.

Nakonec to snad nebude tak strašný.