Ennith procházel mezi sloupy Chrámu jedi a cítil se jako zrnko prachu vedle balvanu z pohoří na planetě Sullust. Došel do síně plné jediů, kteří se zničehonic otočili a s výrazy plnými očekávání se rozestoupili a vytvořili uličku vedoucí až na konec místnosti. Toto byl jeho den.
Nejmladšího rytíře jedi za poslední století čekala pocta, o kterou by každý z jeho druhů zaručeně stál. Kolemstojící mistry zaplavovala hrdost, rytíře respekt a padawany popichovaly jemné ostny závisti, které se ale snažili potlačit dle učení svého řádu. Všichni jen stáli, hleděli a čekali, až se Ennith rozhodne vykročit napřed své blízké budoucnosti.
Cítil lehké pochybnosti, ba i strach. Rozhodl se však jít příkladem a vykročil vpřed, směrem k velmistryni Velloře Melloron. Bylo jí padesát šest let a na poměry řádu to byla jedna z mladších velmistryní. Jistě se na něho podívala a pobídla ho, aby se nezastavoval a nepochyboval. To mu dodalu odvahu a přidal do kroku, ale stále udržoval slavnostní chůzi.
Blížil se k ní. Všiml si, že na stolku, stojící opodál velmistryně leží nějaké předměty. Rozhodl se jich nevšímat a plně se soustředil na osobu stojící před ním. Došel k ní a zastavil se. Záda měl rovná jako čepel světelného meče a pohled pevný jako ocel.
"Vítejte, vítejte všichni. Děkuji, že jste přišli na dnešní ceremoniál. Já i Nejvyšší rada si toho velice vážíme. A nyní, začněme.", s těmito slovy se otočila k mladíkovi.
" Ennith Arn, rytíř jedi vycvičený naším nejlepším inkvizitorem Hatanem Dorrgothem.", přistoupila ke stolku a vzala do ruky stříbřitě bílý jílec světelného meče s dvěma čepelema. Druhou rukou uchopila sněhově bílou jediskou róbu.
"Nechť s touto róbou rozséváš světlo po galaxii.", podala mu oblečení z jemné látky.
"Nechť s touto zbraní zaseješ světlou stranu síly do srdcí našich nepřátel.", podala mu i jílec. Usmála se na něj plna naděje v zářnou budoucnost řádu.
Ennith ze sebe shodil svou starou hnědou róbu a oblékl si novou, zářící jako by byla utkána z čistého světla. Následně vzal do rukou svůj starý meč a vyjmul z něho svůj zlatý adeganský krystal. Jílec starého meče upustil na zem a krystal vložil do nového. Všiml si, že nový jílec mu do rukou padl mnohem lépe než ten starý. Zajímavé, pomyslel si.
"Zažehni ho", zašeptala velmistryně.
Poslechl. Z jílce vyjely dvě zářící zlaté čepele. Všichni v síni zatajili dech.
Vellora Melloron zvedla svůj hlas: "Tímto tě, Ennithe Arne, prohlašuji za prvního Lovce sithů v historii řádu jedi.", s těmito slovy zažehla svůj meč a pozvedla ho do výše. Všichni přítomní následovali jejího příkladu, jakoby s ní byli mentálně spojeni.
Síň rozsvětlila záře že stovek až tisíců měčů. Někteří drželi jen jeden meč, někteří dva a někteří drželi meče s dvěma čepelema. Téměř každý měl jinou délku, uzpůsobenou svému nositeli. Byl to les modrých, zelených, fialových a bílých mečů. Ale zlatý byl jen jeden. Kdysi v dávných dobách měli meče se zlatými čepelemi pouze strážci Chrámu jedi. Ale v době Ennitha už strážci nebyli potřeba. Ne v coruscantském chrámu. Nebyla potřeba strážců. Byla potřeba mužů a žen, kteří byli ochotni riskovat svůj život v boji proti sithům. A prvním z nich se stal Ennith Arn, Lovec sithů.
