(Ne)Oblíbenost

Stěhování

Bylo sobotní ráno a já jsem si vzala do ruky mobil a tak jsem si prohlížela obrázky toho města a školy, do které budu chodit. Pak jsem vstala a zkusila jsem si něco ještě zabalit. Bála jsem se, že tu něco nechám. Šla jsem na snídani a přemýšlela jsem co ještě nemám zbleno-byla jsem tím úplně posedlá. Nějak uběhl den a máma přišla ke mě do pokoje a řekla mi, že už mám jít spát, protože bude velký den a plno práce se stěhováním. Tak jsem šla spát. Ráno mě máma vzbudila už o půl sedmé v neděli, že stěhovací vůz přijede ve tři hodiny tak vše dobalit např. peřiny, polštáře atd. Vůbec se mi nechtělo vstávat ,ale pak jsem konečně vstala, šla na snídani a po snídani dobalit ještě pěřiny a tak. Potom jsem se převlékla do toho v čem pojedu a už čekala na Emu. Bylo dvanáct hodin a mamka chtěla jít někam na oběd, ale nakonec jsme si objednali jen pizzu. Pak jsem slyšela zvonek a byla to Ema tak jsme šly do mého pokoje aby jsme si pokecaly. Ema mi řekla, že jí mám napsat aby věděla jaké to tam je. Bohužel jsme musely všeho nechat, protože jsme viděly jak jede stěhovací auto. Tak jsme šli s mámou a tátou nakládat do stěhovacího auta a Ema nám pomohla je fakt hodná kamarádka. Už přišel čas se s Emou rozloučit. Bylo to těžké se po sedmi letech rozdělit, ale musely jsme řekla mi „tak ahoj budeš mi chybět budeme si každý den psát ano?" „Ano budeme nikdy na tebe nezapomenu" řekla jsem a s pláčem jsem nasotoupila do auta. Ema mi ještě naposledy zamávala a já jí taky. A už jsme jeli. Jeli jsme opravdu dlouho vyjeli jsme asi ve čtyři a už je půl desáté. Už jsme konečně dorazili na místo. Museli jsme aspoň ještě poskládat postele pro mě a mého bratra Lukáše takže než jsme šli spát tak bylo tři čtvrtě na jedenáct.