Tisíce dveří

2. Kapitola

Solange
Procházela jsem ulicemi města tak, jako normálně. Nevnímala jsem proud lidí putujících kolem. Někteří o sebe jen jemně zavadili kabátem nebo do sebe navzájem vrazili v davu. Jak jsem se sem vlastně dostala? A jak to všechno začalo?

Už když jsem byla malá, tak jsem musela zůstat sama s tátou, zatímco máma odjela jako doktorka na záchrannou akci po zemětřesení v Nepálu. Nestalo se to poprvé, co takhle někam na pár dní odjela. Ale teprve tentokrát se stalo, že se nechtěla vrátit po běžném týdnu, co většinou na takovýchto akcích trávila, ale chtěla tam zůstat, i se zúženým okruhem jejích kolegů. Ale největší rána a jedna z prvních v mém životě byla, že se z téhle výpravy nevrátila. Po dvou týdnech pobytu nám přišel e-mail od maminčinýho šéfa. Stálo v něm:

"S lítostí Vám oznamujeme, že i přes očekávaný klid po prvním zemětřesení, se země ještě jednou nepozorovaně ozvala. A v tomto pochmurném nevypočitatelném okamžiku, při záchraně místních obyvatel, dne 22. 1. 2000, skonala Vaše drahá manželka, matka, dcera a kamarádka, Klarisa Craftová. Její památka bude na vždy zachována v srdcích obyvatel Langtangského údolí a hlavně těch, kterým svou lékařskou pomocí zachránila život nebo životy a zdraví jejich blízkým."

Tenhle e-mail v nás vyvolal hluboký smutek. Máma pro mě tenkrát byla úplně všechno. Bylo mi už pět, ale vyrovnat se s tím, že budu muset po zbytek života žít bez mámy, pro mě bylo samozřejmě těžké. Ale tenhle příběh není o mém dětství, navrhuju posunout se v čase trochu blíž k dnešku.

Když tak teď jdu po té ulici, už mi ani nechybí. Je to, jako kdyby tu skoro ani nikdy nebyla. Ten pocit, že tam, kde by mělo něco chybět, nic nechybí.

Momentální pohled na tuhle přelidněnou ulici mi až příliš připomínal dráhu mého života. Okolnosti ke mně přicházely a odcházely, skoro bez zastavení. A jediné, co jsem si z toho odnesla, byly nějaké zkušenosti a schopnost většinu kolem procházejícího vnímat pouze jen tak mimochodem, pokud možno bez citů.

Zahnula jsem do vedlejší ulice. Nebyla to žádná zkratka. Ale bylo to rychlejší, než se prodírat lidmi na hlavní. Po chodníku naproti mě šla jen nějaká holka, zhruba v mém věku, možná trochu starší.

Nevypadala nijak zvláštně. Asi jen obyčejná obyvatelka White Horse. Když si ji teď snažím vybavit, vzpomínám, jak se netrpělivým hlasem se silným kanadským přízvukem s někým bavila po telefonu. Z ničeho nic se asi čtyři metry přede mnou zastavila, pevně upřela pohled na oblohu nad námi a pomalu a velmi nejistě ukončila hovor. Naprosto jsem nechápala, co se děje. Podívala jsem se do prostoru asi tři metry nad našimi hlavami. Ztrnula jsem.