Tisíce dveří

4. Kapitola

Minulost
Po tom, co od nás mamka tímhle zvláštním způsobem odešla, jsem zůstala s tátou a babičkou sama. Po pěti letech klidného života, však babička zemřela na rakovinu srdce.
Týden po její smrti se konal pohřeb. Byla tam spousta hostů. Babičku měli vždycky všichni rádi. Byla jako laskavost sama. Z mých příbuzných se tam ještě objevila teta a její čtyřletá dcera Jane. Ani jednu z nich jsem ještě nikdy neviděla a po scéně, kterou teta udělala kvůli nějakým vzácným talířům, které měli na přání babičky zůstat v domě, ve kterém celý život žila a podle tety naopak patřily do její kuchyně, kvůli tomu krásnému zdobení, které nutně musí mít, jsem si přála, aby mi to ani nikdy dopřáno nebylo. I bez této hádky mi nebylo do smíchu. Ale po setkání s osobou, která se s vámi při prvním společném hovoru pohádá o babiččiny talíře, jsem měla pocit, že to tu bez babičky nezvládnu. Táta samozřejmě ségře povolil si talíře odvést a na to, co si přála babička nebo třeba já, ani nepomyslel. Chtěl si tím vyžehlit jeho záležitosti se sestrou.
A pak byl pohřeb. Bylo takové to správné aprílové počasí, kdy většinu času prší. I k tomu pohřbu se to docela hodilo. Po tom, co se vložila rakev do hlubin země a díra byla zakryta velkým žulovým kamenem, jsme položili na hrob květiny a velké věnce s věnováními. Nakonec jsem obdržela bezpočet obejmutí, různá vstřícná slova povzbudivé pohledy. Po tom všem, když už jsme měli odjet ze hřbitova, jsme zjistili, že nám chybí Jane, moje drahá sestřenice. Běhali jsme po hřbitově, jak zbláznění. Nikde nebyla. Po hodině a půl hledání spojeného s očekáváním, že určitě odněkud vyleze a řekne, že neví, jak můžeme být tak neschopní, že jsme ji ještě nenašli, jsme volali na policii. Všem stačil pohřeb samotný, a doufat, že se sestřenice vrátí, už nikdo nezvládl.
Policie přijela během půl hodiny. Strážník se netvářil nijak nadšeně, že musel do akce. Myslel si, že se stane to, čemu jsme pořád částečně věřili i my. Přece jenom, u tak malého dítěte nikdy nevíte, co pokládá za vtipné a co ne. Musela jsem tam trčet ještě další tři hodiny. Už jsem nehledala. Nebavilo mě pořád obcházet ta samá místa, která už jsem prohlédla nejméně stokrát. Mimo dohled jsem nemohla, abych se údajně neztratila taky. Byla to blbost. Byla jsem skoro dospělá, a když pár stovek metrů někam jdu, zvládnu se i vrátit. Ale nevěřili mi.
A tak jsem tam seděla na lavičce a čuměla do blba. Na nic jiného jsem neměla energii a nebyl ani žádný dostatečně dobrý podmět...
Jane jsme hledali už víc, jak čtyři hodiny, když mi táta přišel říct, že se "asi budeme stěhovat" a že bude nejlepší, když pojedu napřed, že prý, že za mnou přijede, až se Jane najde a že s sebou pak všechny věci přiveze. Nezbývalo, než jen přikyvovat s otevřenou pusou. Nestihla jsem ani pořádně zareagovat, když už mi podával novou adresu bydliště (super, pochopila jsem z toho, že se stěhujeme do města, ve kterém bydlí teta se sestřenicí - nasadila jsem ironický úsměv, který mi vydržel, až do konečného rozloučení ), podával pěknou částku peněz a volal mi taxík.

Nebylo moc, co k tomu dodat. Taťka vždycky ví, kdy a jak nejlíp překvapit. Se všemi jsem se pomalu rozloučila a nastoupila do taxíku.
"Tak kam to bude, slečno?" Začal taxikář.
"Tady na tu adresu, prosím." Řekla jsem, podávajíc mu papír, na kterém byla na škrábaná moje nová adresa bydliště. "Tak to si tu udělejte pohodlno. Pojedeme alespoň pět hodin. Takže buďte jako doma, jo?"
"Dobrý, asi si zdřímnu, jestli to nebude vadit." Taxíkem jsem jela asi jednou v životě a neměla jsem tušení, jak se vlastně s taxikářem komunikuje nebo jestli se naopak vůbec nekomunikuje.
"Jasně, až budete chtít, uděláme pauzu."
"Díky." Po tomhle krátkém rozhovoru jsem téměř okamžitě opřela hlavu o sedadlo a usnula.