Tisíce dveří

5. Kapitola

Juliette

Juliette zase stála před radou. Zase před těmi deseti lidmi, kterých se obávala, ale teď od nich potřebovala malou službičku.
"Dobrý den." Poklonila se, i přes nevlídnost pohledů ve tvářích proti - sedících.
"Dobrý den. Uzavřeli jsme konečné rozhodnutí tvého případu. Tvoje rasa stojí za to být zachráněna před vyhynutím. Je to jedna z ušlechtilých ras a byla by jí škoda." Řekla ta nepříjemná žena. To by tedy byla sakra škoda. Jen si představ, že by vyhynula ta tvoje, pomyslela jsem si.
"Já jsem si to představila. Proto jsem na to změnila názor." Řekla tvrdým hlasem, který se odrážel od okolních stěn, ještě několik chvil po tom, co to dořekla. Přišla chvíle ticha. Úplně jsem na chvíli zapomněla, že si v jejich společnosti musím víc hlídat moje myšlenkové pochody. Lépe řečeno - je doporučeno o radě radši moc nepřemýšlet, mohli by si to špatně vyložit.
"A jak jste tedy rozhodli?"
"Rozhodli jsme se pro dva lidi ze Země. Vlastně o nich nic nevíme, Komnata Tisíce dveří si je sama vybere. Pozná sama, kdo k tomu má nejlepší potenciál..." Už jen to, že jsem teď věděla na jisto, že rada doopravdy ovládá nebo prostě nějak komunikuje s komnatou, mě přivádělo k údivu. S narůstajícím respektem k radě jsem co nejsrdečněji poděkovala.
"Tak se pořádně připrav na to tvé kouzlo. Očekávejte je okolo půlnoci. Doufám, že to zvládnete."
Ještě jednou jsem poděkovala. Bylo úžasné vědět, že můj druh pravděpodobně nevyhyne. Bude nás o dva víc, což je s ohledem na dnešní počet dobrý. A pak se ještě narodí naše dítě, které s Kazimírem čekáme.
"A teď už běž, nemáme na tebe celý den." Řekl z ničeho nic podrážděně muž, který seděl úplně napravo, na konci stolu. Jeho náhlý výpad mě překvapil a tak jsem se radši rychle spakovala, uklonila se a vyšla ze dveří.

Voltaire
I když jsou si členové rady oficiálně rovnocenní, byla jsem ta, která se nejúspěšněji prosazuje a - mezi námi - byla jsem si toho dobře vědoma. A věděla jsem taky, že jsou si toho ONI vědomi. Nemyslím pouze zbytek rady, ale všechny - ve všech světech, kteří se alespoň trochu zajímají o politiku. Určovala jsem, kdy bude setkání rady, kdy bude budíček v pracovních dnech, rozhodovala jsem prakticky o životech zbytku rady. V rozhodování se zbytek rady vždycky snažil být na mé straně. Ne, že bych jim pak něco provedla, kdyby se jednou za čas odvážili volit proti mně, ale prostě mají nějaký přirozený respekt. A to mi dost slušně hraje do karet.
Někdy mi to připadalo zvláštní, jako třeba teď. Ale ten pocit jsem rychle zahnala. Jako vždy jsem mírným pohybem hlavy ukončila setkání rady a pohybem ruky vybídla ostatní, aby vstali společně se mnou.

Všichni udělali to, k čemu jsem je navedla, a ve skupinkách po dvou třech se vytráceli ze zasedací místnosti. Já jsem se k žádné skupině nepřipojila. Ani trochu mě to nelákalo. Namísto toho jsem radši uvažovala, jak zůstat ve vedení. Rada se vybírá každý rok nová a já potřebovala vědět, jak se udržet na trůně. Muselo to být tak, aby se lid nevzbouřil a nebyly z toho pak příliš velké problémy. Jedno jsem věděla jistě, legální cesta k tomu určitě nepovede.