Tisíce dveří

3. Kapitola

Solange
Ve vzduchu nad námi visel obyčejný náhrdelník trojúhelníkového tvaru.
Byl obyčejný vzezřením, ale když jsem se na něj chvíli dívala, přišel mi jako nejzvláštnější věc, kterou jsem kdy spatřila. Najednou tam byl jenom ten náhrdelník. Nic jiného pro mě neexistovalo. Jediné, co jsem chtěla, bylo dotknout se toho náhrdelníku. A pak se začal pomalu přibližovat, nebo jsem se přibližovala já k němu? Nebyla jsem si jistá a bylo mi to jedno. Centimetr za centimetrem jsem byla blíž k centru všeho, co existovalo. A pak, když jsem se ho konečně dotkla, mnou projela vlna nadšení, šílenosti a nějaké silné energie, kterou jsem před tím neznala. Všude po těle jsem cítila velký tlak. Oči jsem držela otevřené a jediné, co jsem viděla, byl ten náhrdelník. Jinak jsem nic nevnímala, nešlo to.
Nakonec jsem ucítila prudký náraz zády na něco tvrdého. Náhrdelník zmizel, tak rychle, jako se objevil. Když jsem se porozhlédla kolem, nebylo mi úplně jasné, co to vlastně vidím. Byla jsem v obrovské místnosti. Vypadalo to tu trochu, jako na nějakém barokním zámku až na to, že všude - po stěnách, podlaze i stropu byly dveře. Byly úplně všude. Od malých po ty masivní, obrovské. Různých druhů dřeva. Bohatě zdobené i bez žádných ozdob.
Když jsem se podívala nalevo ode mně, seděla tam na zemi ta holka z té ulice, vyjevená zhruba stejně jako já, dívajíc se kolem sebe.
"Do prdele. Tohle se fakt může stát jenom mě. "
Projevila svoje nadšení pro naši situaci moje nová společnice.
"Kde to jsme?"
To jsem se ptala já. A nebyla to dobrá otázka.
"Si myslíš, že vím všechno? Je mi na sračku. Ještě se mi točí hlava." Pomalu se podepřela a pak vstala. "Co to kurva... eh." Holka zasténala, prokřupla se v zádech a zase si sedla. Evidentně byla dost mimo.
"Tak co teď?" Ticho, které nás obklopovalo, jsem překonala další blbou otázkou. Škoda, že mi to vždycky dojde až po tom, co to vyslovím. Nedočkala jsem se odpovědi.
Pak jsem se podívala na malé, krásně ozdobené dveře, na stěně přede mnou. Byly zhruba ve výšce mých očí, kdybych stála. Byly nádherné. Byly podobně kouzelné, jako předtím ten náhrdelník.
"Páni..."
Slyšela jsem vedle mě. Ta holka už si těchto přenádherných dvířek taky všimla. Zíraly jsme na ně společně. Opět jsme se jich zoufale potřebovaly dotknout. Víc, než cokoliv jiného. Jako v transu jsme obě vstaly a už jsme nevnímaly nic jiného. A pak jsme se jich dotkly.