Tisíce dveří

6. Kapitola

Solange
Už asi měsíc žiju v našem novém domě, ve White Horse. Mám tu jeden malý pokoj, jediný, který není v přízemí, ale v prvním patře. Už od prvního okamžiku, co jsem ho viděla, jsem se do něj okamžitě zamilovala. Byl miniaturní. Ale na to, jak moc miniaturní byl, se do něj vešlo až překvapivě moc věcí. Byla v něm obyčejná postel, malá komoda, věšák, na pohled staré houpací křeslo, malinký čtvercový stůl, na který se akorát vešel rozevřený A4 - kový sešit a většinou pod ním uložená stolička - z důvodu šetření místem, které se čím déle jsem tam byla, neustále ještě víc zmenšovalo.
Dnes jsem usnula zrovna na mém úžasně pohodlném křesle, při tom, co jsem asi v půl jedenácté s protáhlým obličejem otevřela učebnici biologie a sama sobě jsem si nalhávala, jak se to ještě všechno do zítřejšího testu naučím. Myslím, že ten pocit zná snad každý. Otevřete učebnici, chvíli přejíždíte po zvláštních, jako z jiné planety vypadajících, nákresech s popisky, kterým nerozumíte. Ještě chvíli do toho čumíte a myslíte si, že se tam snad objeví něco jiného. Pak se chvíli koukáte do tmy v rohu pokoje, a uvažujete o ničem. Zavřete knihu, zhasnete lampičku a knihu dáte pod polštář s tím, že se vám její obsah stoprocentně přes noc celý okopíruje do vašeho nadmíru inteligentního a vnímavého mozečku. S klidným výrazem ve tváři pak do minuty spíte, jako malí.

SEN

Byla jsem opět na hřbitově. Tenhle sen se mi zdál už mnohokrát, bylo to něco jako noční můra. Nemohla jsem se ho zbavit. Alespoň v noci ne. Ve spánku jsem hned, jak se mi zobrazila první část snu, věděla, jak bude pokračovat a jak bude končit. Ráno jsem o tom pak ale zase ne věděla.
Na tom snu samotném nebylo nic až zas tak hrozného, ale opakoval se pořád dokola. Každou noc, myslím.
Na pohřbu se všechno odehrávalo tak, jak jsem to já zažila. Obřad, dál pak všechna ta potřesení rukou a obejmutí od příbuzných a známých, některých i ne až tak známých lidí. Ale úplně na konci se sen dost změnil. Všechno jsem viděla očima někoho jiného. Z ničeho nic jsem byla hrozně vysoko, tak čtyři metry nad zemí, odhadem. Jako bych se vznášela. Pak jsem se koukla dolů, na trávník pode mnou. Byla tam malá osůbka. Mohlo jí být maximálně pět, spíš ale méně. Jane. Byla asi deset metrů od ostatních, kteří byli na pohřbu, nikdo ji však nehlídal. Sebrala spadlou svíčku jednoho z hrobů a postavila ji tak, jak se patří.

Potom se podívala na horu na mě, ne do očí spíše na krk. Nevěděla jsem proč. Její tvářička zničeho nic ztuhla v němém úžasu. Natáhla ruku, a začala se odlepovat od země. Byla pořád blíž. Její obličej byl, jako v transu. A pak se dotkla něčeho těžkého na mé hrudi. A pak už byla jenom tma.