Láska mezi řádky

1. Kapitola

Byla polední pauza a většina lidí z naší školy se vyhrnula ven na školní dvůr, aby si užili zbytky letního zářijového slunce. Někdo se opaloval, klábosil, jedl nebo si jen tak pinkal s míčem.
Já seděla na kamenné zídce, která ohraničovala kousek záhonu, na kterém kvetly květiny spousty barev a druhů. Na kolenech mi ležela na hrubé pletenině mých nadkolenek rozevřená kniha. Mezitím, co jsem byla zahloubána do textu, jsem si odhrnovala pramínky vlasů z čela, které mi tam padaly z chaotického vrabčího hnízda na mé hlavě, kterému normální lidé říkají drdol.

Jenže já nejsem normální. Chápejte, už jen mé jméno je předurčeno k tomu nebýt normální. Jazmine Samantha Crystal. Vážně úlet, co?

Navíc připočtěte neobvyklý styl oblékání. Místo abych na sobě měla legíny nebo džíny - no prostě dnešní módu -, tak nosím nadkolenky, sukni a - chaotický drdol.

A pak samozřejmě ještě jedna věc.
Jsem knihomolka.

Mě osobně ani jedna z těch věcí nijak netrápí, naopak bych nechtěla být odbarvená husička, ale tenhle názor se mnou bohužel nikdo nesdílí.
Je tady vlastně jen jeden jediný člověk na celé Dawnsonské střední škole, který můj styl sice nepodporuje, ale respektuje ho. A to je Beatrice. Nebudu vám o ní teď básnit, dokonce jí teď nebudu ani pomlouvat, protože všechno se časem určitě dozvíte. Řeknu jen jedno : Beatrice je jediný člověk, který mě (aspoň trochu) chápe. A já ji. Aspoň doufám.

Ale abych neodbíhala...

Jak jsem tam tak seděla, snažila se zároveň balancovat s knihou na kolenech, odhrnovat si vlasy a číst, mě cosi udeřilo zezadu do hlavy. Nebyla to žádná velká rána, spíše takové ťuknutí, ale mě to naprosto vytrhlo z mé rovnováhy, takže kniha skončila na zemi (samozřejmě se zavřela, což mě opravdu naštvalo, protože nevím, na jakém straně jsem byla) a já skoro vedle ní.

Odjakživa jsem strašně nemotorná. Jako malá jsem vrážela do futer, zakopávala o vlastní nohy a tak podobně, takže chápejte, že udržet rovnováhu na úzké kamenné zídce pro mě byl přímo nadlidský výkon.
Bohové, čarodějnice i jednorožci mi ale byli nejspíše nakloněni, takže jsem po chvíli hledání rovnováhy zůstala sedět. Chvílí jsem seděla naprosto nehnutě, abych snad nezakřikla své štěstí a pak jsem se opatrně rozhlédla po příčině téhle estrády. Asi tak metr od mé levé nohy ležel poměrně malý, několikrát složený papírek.
Byl snad on tím ďábelským nástrojem?
Rozhodla jsem se to prozkoumat. Zvedla jsem knihu a otřela z ní prach (kniha vždy na prvním místě!) a zastrčila jsem ji do batohu. Pak jsem došla k papírku a chvíli na něj koukala, jestli mě nehodlá znovu ponížit.
Nevypadalo to, že by měl nějaké postranní úmysly a tak jsem se ohnula a zvedla ho. Mým nemotorným prstům chvíli trvalo, než se jim ho podařilo otevřít. Nakonec se zadařilo a já listeček rozevřela.

Kappy je vážně mrcha, co? stálo na něm lajdáckým písmem.

Cože?
Můj mozek chvíli šrotoval naprázdno, než vyplivl souvislost se jménem Kappy.
Zamračila jsem se a podívala jsem se na batoh. Teda ne na batoh, ale na knihu v něm. Kappy totiž byla sestra hlavního hrdiny.

Zavrtěla jsem hlavou. Beatrice si ze mě určitě dělá srandičky.
Zmuchlala jsem papírek a obloukem ho hodila mezi růže. Popadla jsem tašku a pešinkou se vydala ke školní budově.

XXXX

Tady je první kapitola spíše takového pokusu :)

Budu ráda za každé vote a komentář a hlavně za připomínky, abych věděla, co mám zlepšit :)

S láskou M.