Láska mezi řádky

3. Kapitola

Nejenom, že jsem nemotorná, ale jsem i zapomnětlivá.

Opravdu. Hodina skončila, shrábla jsem učebnice do tašky a spěšně opustila třídu v patách s Beatrice. Měli jsme zrovna krátkou přestávku a naše další hodina byla na opačné straně školy. Než jsme tam s Beatrice došly, zabývala minuta do zvonění. Rychle jsem si připravila učebnice a chystala jsem se dát si knihu pod lavici, když jsem zjistila, že kniha v tašce rozhodně není.
Takže zůstala v učebně.

„Sakra!" zaklela jsem. Beatrice se po mně udiveně ohlédla.

„Zapomněla jsem si knížku. Nechala jsem ji v lavici." Jen co jsem to dořekla, zazvonilo.

„Zajdeme tam po hodině," mrkla po mně Bea a postavila se, aby pozdravila učitele. Beatrice holt byla hodná holka.

Zašklebila jsem se na učitele a znuděně ho sledovala. Odhadla jsem, že asi něco říká, ale netušila jsem co. Popravdě jsem ani nevěděla,  co máme za hodinu. Zaostřila jsem na sešit Beatrice. Psychologie.

Počkat. Já chodím na psychologii?

„Beo?" ozvala jsem se trochu stísněně „Odkdy chodím na psychologii?"

Nevěřícně se na mě podívala a pak se rozesmála. „Ty jsi úplně mimo, Jaz. Chodíš na psychologii od prváku," zdůraznila.

Já že chodím na psychologii?! Trochu vyjeveně jsem dál sledovala učitele. Konečně zazvonilo a tím mé utrpení skončilo.

Za a) nevím, proč chodím na psychologii.
Za b) ježiši, vždyť já ani nevím, co psychologie je.

Školní den sice skončil, ale my s Beatrice jsme se vracely zpátky do třídy, kde zůstala má kniha.

„Hej!" ozvalo se za námi. Řeknu vám, že nesnáším ukřičený lidi. Celá tahle škola je ukřičená. Jak se pak má člověk soustředit na čtení?!

„Hej, Jazmine!" ozvalo se znovu.

Počkat. To bylo moje jméno. Aspoň myslím. To je blbost, kdo by mě volal. Pokračovala jsem v chůzi. Beatrice mě opatrně chytila za loket (opatrně proto, že nesnáším, když se mě někdo dotýká. Je to otravný).

„Jaz, to je na tebe," řekla opatrně.

Zastavila jsem se a udiveně se otočila. Běžel k nám vysoký kluk v kožené bundě a otrhaných černých džínách. Zastavil se těsně přede mnou.

„Ty jsi Jazmine?" zeptal se s milým úsměvem a na levé tváří se mu objevil ďolíček. Prudkým zastavením mu do spadly do očí černé vlasy, které se netrpělivým tuhnutím hlavy pokusil urovnat. Bez úspěchu.

„Jo," potvrdila jsem a nadzvedla obočí.

„Tohle sis zapomněla ve třídě," mrkl na mě a zpoza bundy vytáhl mou knihu.

„Jé, děkuju!" řekla jsem a s úsměvem se natáhla pro knihu.

„Není za co, Jazmine," zamrkal a otočil se k odchodu.

Beatrice po mně švihla pohledem. „Fešák, co?"

Něco jsem zavrčela a vydala se ke dveřím.

„Mimochodem, jak věděl, že ta kniha je tvoje?" napadlo ji a podržela mi dveře, abych mohla projít ven.

Usmála jsem se a otevřela knihu na titulní stránce. Beatrice údivem vykřikla. Sklopila jsem pohled, abych zjistila, co jí vyděsilo/překvapilo (v lidských pocitech se moc nevyznám).

A málem jsem vykřikla taky.

XXX

Tak tady je další díl :)
Snad se vám líbí!

S láskou, M.