Láska mezi řádky

5. Kapitola

Značně znechuceně jsem nasedla do Beina luxusního auta. Ovšem na značku se mě neptejte, znám všehovšudy dvě, ale tohle vypadalo na něco o dost dražšího.

"Netvař se takhle, Jaz. Připadám si, jak kdybych tě vezla na popravu a ne na akci s dětmi," řekla káravě Beatrice.

"Popravdě bych radši jela na tu popravu," zabručela jsem.

Beatrice jen zavrtěla hlavou a změnila téma. "Tušíš už, kdo to byl?"

"Musel to být ten kluk, kdo jiný," řekla jsem sebejistě.

"Nick Shelton? To je blbost, Jazmine. Vždyť ten ani neví, co to knížka je. Zajímá se leda tak o svou motorku a o fotbal. A o holky," dodala.

"Ale nikdo jiný tu knížku v ruce prostě neměl. Musel to být on." trvala jsem si na svém.

"Blbost," nesouhlasila Bea a zaparkovala před tělocvičnou. Otráveně jsem zamířila po boku Beatrice do tělocvičny, kde mě čekala hora vřeštících a pobíhajících dětí, které budou vyžadovat moji pozornost. Takže si určitě nepřečtu ani kapitolu.

Jen co Bea otevřela těžké dveře, ozval se (mnou předpovídaný) křik, jekot a smích. Otřásla jsem se a hrdinně vstoupila do tělocvičny. Beatrice se usmívala a nadšeně se rozhlížela po dětech. Narozdíl ode mě bude jednou dobrá matka, tomu věřím.

"Takže, ty budeš u občerstvení. Snažila jsem se ti dát místo, kde s dětma příjdeš do styku co nejmíň," vysvětlovala horečně, když viděla, s jakým nadšením se rozhlížím po tělocvičně já.

"Fajn," souhlasila jsem tupě a vydala se do stánku vystřídat Marissu, která po mně vrhla falešné 'díky' a nechala mě napospas hordě muffinů v podobě zvířátek, duhových dortíčků a mase natahujících se dětských ručiček. Výborně. Oblékla jsem si zástěru a na tvář si nalepila milý úsměv, se kterým jsem občerstvení rozdávala.

Otočila jsem se, abych nandala nové dortíčky.

"Ahoj,Jazmine," ozvalo se najednou za mnou. Stál tam kluk a v hlavě mi šrotovalo, že už jsem ho někdy viděla.

"Vlastně jsem se ti ani nepředstavil. Nick Shelton," natáhl ke mně ruku a pak pokračoval "Co knížka, byla v pohodě?"

Konečně mi v hlavě cvakla  spojitost s tímhle klukem s havraními vlasy a mou knihou.

"No, v rámci možno-"

"Nicku! Slíbil jsi mi dort!" přerušil mě asi pěti letý kluk, který přiběhl k Nickovi, tahal ho za cíp kožené bundy a ukazoval na sladkosti.

"No jasně, který si vybereš?" vzal kluka do náruče a zvedl ho, aby lépe viděl na tác. Kluk chvíli zadumaně hleděl na tác a pak jeho prst jistě vystřelil k muffinu se žábou. "Tenhle!"

"Skvělý výběr, pane," usmál se Nick a postavil ho na zem. Kluk nadšeně poskakoval a se zářícíma očima si ode mě převzal ohyzdnou žábu, se kterou se usadil na lavičku a sadisticky jí ukousl hlavu.

"Tvůj bratr?" přerušila jsem trapné ticho (pomineme-li ty ohlušující decibely vřavy nesoucí se tělocvičnou).

"Jo, jmenuje se Peter," představil ho, ikdyž nám hoch nevěnoval žádnou pozornost.

"Aha," pokývala jsem hlavou a snažila se tvářit zúčastněně.

"Nevěděl jsem, že pomaháš při takových akcích," rozvíjel dál konverzaci.

"To já taky ne," zamumlala jsem.
"Cože?"

"Pomáhám někdy Beatrice," souhlasila jsem radši.

Peter právě dojedl a znovu se pověsil na Nicka.

"Půjdeme na trampoškůůů!"

"Jasně, tak utíkej napřed!" pobídl Nick svého svěřence a otočil se ke mně.

"Promiň, musím jít."

"V pohodě, ahoj," rozloučila jsem se a byla ráda, že konečně skončila ta trapná konverzace a já se mohu dál věnovat jen trapným dortíčkům.

---
Tak po sto letech jsem se dokopala k napsání další kapitoly.
Snad jsem vás nezklamala :)
M.