Zdá se mi sen. Úplně obyčejný sen v tomto neobyčejném čase. Byla to oslava mých posledních narozenin. Všichni jsme seděli u velkého stolu na verandě a mamka zrovna přinášela ten největší dort, jaký jsme si mohli dovolit. Nemohla jsem se dočkat, až ho uvidím. Když ho mamka položila na stůl, tak jsem vypískla radostí. Uprostřed byla velká sedmnáctka a všude okolo marcipánová srdíčka. Všichni mi začali přát k narozeninám, první rodiče a sourozenci, poté moji kamarádi. Všechny dárky, co jsem dostala neměly nějak velkou cenu, ale i přesto mi udělaly nesmírnou radost. Když nastal večer a všichni mí kamarádi už odešli domů, přišel za mnou taťka. "Rose, podívej, co jsem našel ve schránce." Podívala jsem se, co to drží v ruce. Byla to malá krabička zabalená s malou cedulkou. Když jsem si přečetla, co je na ní napsané, začervenala jsem se. Stálo tam: "Pro tu nejhezčí, nejchytřejší a nejúžasnější holku." To písmo jsem neznala. Poté co jsem strhla balící papír a otevřela malou krabičku zaleskl se v ní zlatý řetízek se srdíčkem. Bezpochyby to byl ten nejdražší dárek, co jsem dostala. Taťka jen nevěřícně hleděl. Po chvíli se mu vrátil hlas a zeptal se mě, jestli vím od koho, ten dárek je. "Absolutně netuším," odpověděla jsem mu.
Po probuzení držím v ruce řetízek a v místnosti vládne zmatek. Všichni se připravují na cestu. Já si jenom rychle odskočím na záchod a opláchnout se. Potom pošlu Tobyho vykonat to stejné. O pár minut později se sejdeme zpátky u místa, kde jsme spali. Každý si vezmeme po jednom batohu a zajištěnou zbraň si schovám do kapsy. Když už jsme sbaleni, tak se posadíme k ostatním do kruhu, který se vytvořil uprostřed místnosti a posnídáme nějaké sušenky. "Takže, lidi, dneska nastal čas, abychom se odsud vydali pryč a neseděli tady jako nějaké zbabělé krysy," vykřikne Kuba. "Zjistil jsem pomocí starých map, že ostrov Vojtalíny by měl být odsud vzdálený okolo 500 km. Pokud se bude dařit, tak do měsíce budeme na místě." "Já mám přístroj, co měří ušlé kilometry," ozve se tenký hlásek. Chvíli mi trvá, než si ho spojím s Arisou. "Výborně, ten se bude hodit," řekne Dean. "Tak jdeme!" vykřikne Kuba.
Kuba jde první, za ním Dante s Ronniem, pak Arisa, já a Toby s Annie a poslední jde Dean. Kuba potichu otevře dveře správní budovy a vyjde ven. Za ním ostatní, když vyjdu ven, osvítí mě silná záře letního slunce. Za chvíli jsme všichni venku a klusem se vydáváme zdolat prvních pár kilometrů. Když mineme první zombie, tak všichni zatajíme dech a potichu kolem ní projdeme. Nevím, jestli si nás nevšimla k vůli tomu, že jsme nevydali ani hlásku nebo proto, že se zrovna věnovala žvýkání mršiny. Toby a Annie po chvíli chůze vypadají zmožení. "Už tam budeme?" vyptávají se každou chvíli. Nikdo jim neodpovídá jenom se ozve tiché: "Pšt!" Zhruba po 15 kilometrech uvidíme malý domek, který sloužil k přenocování pro tuláky. "Tam se utábořím," zašeptá Kuba a všichni ho poslechneme. Jelikož jsem nejblíž, tak otevřu dveře domku a při pohledu dovnitř zkamením.
