3. kapitola
Probouzím se chvíli před tím, než vystoupí slunce na oblohu. Cítím, jak hlasitě mi buší srdce strachem a očekáváním, co dnešní den přinese. Nenápadně vyhlédnu z malého okýnka a všimnu si, že zombie se museli přes noc rozptýlit. Vidím přes dvě zombie, které jsou schopné pohybu a bloudí naší zahradou. Připravuji se na cestu, jelikož za chvíli bude čas vyrazit. Probouzím opatrně oba moje sourozence a říkám jim, ať jsou od tohoto okamžiku, co nejopatrnější. Každý si vezmeme po jednom batohu a vycházíme z našeho útočiště. Pro jistotu se ani nedívám do hnijících obličejů, co kdyby některý z nich byl můj rodič...
„Toby, Karin, rychle běžte k plotu, který dělí naší a sousedovu zahradu a přelezte ho," vysvětluji jim šepotem následující plán. Mám celkem strach, jelikož plot nevypadá zrovna stabilně. Dřevěné laťky uspořádané vodorovně nad sebou vypadají už napůl prohnile, ale nám to musí stačit. První jde Karin, která to hravě zvládá, tedy až na poslední laťku. Zpomaleně vidím, jak se pod ní propadá a laťka se rozlomí na dvě části. Naštěstí Karin už dopadne na druhou zahradu. Já se, ale s hrůzou v očích otáčím za nás a vidím, že ten zvuk upoutal pozornost několika zombie, kteří se teď kradou k nám.
„Toby, lez!" vykřiknu. Než se naději Toby je už u své sestry. Teď jsem na řadě já, problém ale nastane, když přehazuji nohu přes laťku plotu. Ucítím znenadání na pravé noze palčivou bolest. Ani se neohlížím a dopadám na sousedovu zahradu. Chytnu oba sourozence a běžíme se schovat do koruny jednoho nevelkého stromu. Když se tam po chvíli vyškrábeme, všimnu si roztrhaných kalhot a tří ošklivě vyhlížejících škrábanců na noze. Je mi jasné, že se musíme okamžitě dostat ke správní budově, kde snad najdeme pomoc nebo aspoň nějakou lékárničku. Vzápětí mi dojde, že něco takového je nemožné. Takových zahrad před námi je okolo dvaceti a hlavní cesta je přeplněná mrtvolami, jak jsem si stihla včera všimnou. Moje složité myšlenkové pochody přeruší rozříznutí ticha, které všude panuje, hlasitým výstřelem.
Výstřel se ozval z opačné strany, než se nachází správní budova, tedy z lesa. Mezerou mezi větvemi spatřím houf zombie, kteří se vydávají tím směrem. Hlavní cesta se pomalu vyprazdňuje. Začnu doufat, že se celá vyprázdní a my budeme mít volnou cestu. Naneštěstí pár jich zůstává a pokračuje v nekonečném bloumání po hlavní cestě. Rozhodnu se využít téhle šance, protože pochybuji, že se naskytne nějaká lepší. „Hej, vy dva, teď seskočíme a co nejrychleji doběhneme ke správní budově, jo?" Oni jen přikývnou. Vím, že je to riskantní, ale nic jiného nám nezbývá...
**********************
Po dlouhé době další pokračování :) Teď by se měly přidávat kapitoly každý týden nebo aspoň častěji :) Doufám, že se vám tenhle příběh líbil a můžete mě podpořit : * nebo komentářem :)
