2.kapitola
Hrůzou a překvapením nemůžu spustit oči z té podívané přede mnou. Ozve se hlasitý výstřel a to, co kdysi bylo člověkem, pomalu klesá na zem. Za tím stojí, celý zakrvácený, můj otec. Povšimnu si, že má utrhnutou celou ruku. Obličej mu pomalu nabírá šedý nádech, který nezračí nic dobrého.
Rychle se k němu přiklekávám na zem. Roztřeseně mi podává revolver a tichým hlasem mi šeptá: "Rose, prosím postarej se o Tobyho a Karin, já vím, bude to těžké, ale ty to zvládneš. A hlavně nezapomeň, musíš těm stvůrám mířit na hlavu." "A kde je máma?" "Pryč...Všechny vás mám neskutečně rád." řekne a naposledy vydechne. Je mi jasné, že otec se teď mění také na tu bestii. Popadnu je oba za ruce a utíkáme se schovat do malé kůlny na zahradě.
Když jsme ukrytí, podívám se směrem k domu. Je celý obklopený zombie, lačnící po masu. Po chvíli mi dojde, že takový dav zombie, snad mohl způsobit ten výstřel. Pravděpodobně budou reagovat na zvuk. Rozhodnu se schovat revolver do batohu a přikážu Tobymu a Karin na chvíli si odpočinout. Vypadají vystrašeně. "Táta a máma jsou navždy pryč?" ozve se tenký hlásek Tobyho. "Ano", odpovím po chvíli. "Musíme to teď zvládnout sami." "Co budeme dělat?" protentokrát se ozve Karin. Překvapuje mně, jak myslí do budoucna. Sama jsem nemalou chvíli nad tím přemýšlela. "Vydáme se k správní budově, snad tam na někoho narazíme, tedy na někoho živého."
Prozatím se s touhle odpovědí smíří a zavře oči. Všimnu si, že stále ještě drží toho plyšového medvídka. Budu se muset připravit, že teď budu mít jen minimální šanci se pořádně vyspat. A to ještě před pár desítkami minut vypadalo na příjemnou a klidnou noc. Po pár hodinách se probudím a začnu pomalu probouzet i Karin s Tobym. Pomalu jim vysvětluji, jak se dostaneme k správní budově. Budeme muset přelézat přes pozemky cizích zahrad, jelikož ulice jsou beztak plné těch hnijících příšer. Neustále jim, ale připomínám, ať po té cestě, co nás čeká, nevydají ani hlásku.
