4. kapitola
Potichu spouštím nohy na pevnou zem. Karin s Tobym už se pomalu pouští na cestu. Rychlým krokem je doháním a beru je za ruce. „Jestli se někomu něco stane nezastavujte a běžte dokud nebudete ve správní budově!" „Rose, můžu to odpočítat?" zeptá se Toby. „Jen do toho", pobídnu ho. „Tři, dva, jedna... teď!" Pouštím oba sourozence a běžíme. Držím se tak metr za nimi a sleduji celou ulici. Před námi se nachází tak pět zombie. V rychlosti kolem nich prosvištíme. Už jsme skoro u cíle, když najednou... „Rose!"
Očima opustím správní budovu a otočím se doprava, kde by měla být Karin. V běhu se otočím a uvidím ji ležet na zemi, kde ji drží jeden zombie, který se tady musel objevit z jedné ze zahrad. „Běž!" zaječím na Tobyho, který se zastavil a nechápavě se dívá na Karin. „Utíkej!" vykřiknu znova a Toby konečně pokračuje a zdolává těch pár metrů mezi ním a správní budovou. Já se mezitím rozběhnu ke Karin a z kapsy vytahuji revolver a mířím jím přímo na hlavu zombie.
Zombie se najednou zastaví a jakoby věděla, co chci udělat se na mě podívá. „Promiň," šeptám potichu a vystřelím. Napoprvé se samozřejmě netrefím. Už začínám mít pocit, že to chraptivé syčení se ozývá častěji a z bližší dálky. Podruhé vystřelím a tentokrát se trefuji přímo do oka zombie. Není čas se rozhlížet. Uchopím Karin za ruku a chystám se vyběhnou. Z ničeho nic začnu mít pocit, že v té ruce najednou není žádný cit. Ohlédnu se tam, uvidím jak Karin uprostřed hrudi zeje obrovská díra. Mám pocit, že každou chvíli omdlím.
Vystrašeně se otočím, ale po chvíli se překonám a podívám se na ni. Vždyť je to stále dítě uvědomím si. Rychlým pohybem ji zavřu oči a políbím ji na čelo. Poté se otočím a běžím ke správní budově. Ani jednou se neohlídnu zpět, nemůžu, vím, že bych se musela pro ni vrátit. Už jsem pár kroků od budovy a za skleněnými dveřmi uvidím Tobyho a za ním... rozpoznám v té postavě mého kamaráda Kubu. Toby se rozhlíží kolem mě a hledá Karin. Kuba mi mezitím otvírá dveře a vtahuje mě dovnitř.
„Ahoj," vydechnu po chvíli, když se mi vrátí dech. „Už jsem si říkal, že nedorazíte," řekne Kuba a obejme mě. „Kde...?" zeptá se Toby, ale větu už nestihne doříct, jelikož mu okamžitě odpovím. „Dostali ji." Po tom, co to řeknu nahlas, mě zalije pocit děsu, který se okamžitě přelije do hysterického brekotu. Toby se ke mně přidá a obejme mě. Tak tam všichni několik minut stojíme. „Nechcete jít za ostatníma?" zeptá se Kuba. „On tady ještě někdo je?" zeptám se překvapeně po tom, co se uklidním. „Není nás moc, ale ano je."
Kuba vyrazí krátkou chodbou a vstoupí hned do první místnosti vpravo. O pár chvil později vyrážíme za ním. Když také vstoupíme do místnosti, tak zpočátku nic nevidím. „Je tady tma, jak v pytli," zašeptám Tobymu, ale to už si moje oči začnou přivykat. V pokoji uvidím, tak pět lidí. Když se pořádně zaměřím na každého z nich, uvědomím si, že nikdo z nich určitě nepřekročil věk 18 let. V té chvíli je mi to, ale úplně jedno a jsem ráda aspoň za to, že jsme to s já a Toby přežili.
* Doufám, že se vám to líbilo a každý vote a koment potěší :) *
