Purple Guy-Story

Díl 17. Návštěva a Starý brach

Pomalu se blíží večer a Gareth je z toho celý na nervy, trochu ho pobolívá břicho a hlavně je tady vůbec nechce. Radši je zalezlí ve svém pokoji.

Máma: Garethe jsi v pořádku?

Zvedne hlavu a jeho máma má zase ten ustaraný výraz.

Gareth: Jenom mě trochu bolí břicho.

Máma: Vážně? Nemáš třeba hlad?

Gareth: Ano mám, ale...

Máma: Ale co?

Gareth si to rychle rozmyslí.

Gareth: Ale nic, jenom mám prostě hlad.

Máma: Asi tak za dvě minuty bude už udělaná večeře. To můžeš ještě vydržet. :)

Gareth: Pokusím se. :)

A měla pravdu za dvě minuty už byla vážně udělaná. Zazvonil zvonek a Garhovi s toho puklo srdce...už jsou tady.

Teta: Ahoj jak se máš dlouho jsem tě neviděla! :D

Máma: Já tebe taky! :D

Jo, sesterské obětí taky neuteklo a Amanda se snaží vypadat jako ten největší andílek pod sluncem.

Máma: Určitě už máte hlad, odložte si tu bundy a já jdu nachystat jídlo.

Teta: To budeš hodná, mám totiž hlad jako vlk.

Gareth: Jo jako vlk.

Gareth tohle přísloví už po chvíli začne nenávidět, proč zrovna vlk? Proč třeba není mám hlad jako prase, nebo nějaké jiné zvíře? To je fuk, sednou si ke stolu a začnou jíst, ale Gareth toho má pořád málo, nic neřekne protože to by potom vypadalo velice divně.

Gareth: Radši už půjdu do pokoje, musím si ještě něco dodělat do školy...jo a vezmu si ještě jeden sendvič jestli nevadí.

Máma: Ne, proč by mělo. :)

Vstane a jde k ledničce otevře ji a už se chystá si vzít sendvič, ale najednou ucítí vůni syrového masa a to se trochu zarazí. Má si vzít ten lahodný kousek syrového masa a nebo sendvič? Ne přece není zvíře, ale...NE! Tohle není on! Zabouchne ledničku a odejde radši z prázdnou. Vydá se nahoru po schodech do svého pokoje, je s toho nervózní. Má hlad, ale nemůže přece jíst syrové maso!

Amanda: Co pak se děje?

Amanda mu vleze do pokoje, Gareth se na ni podívá a začne se cítit divně. Něco mu v jeho hlavě říká aby ji zabil a dokonce i snědl! Gareth se toho zlekne a ihned odvrátí zrak.

Gareth: Odejdi Amando...

Amanda: Ne, nikam nejdu, nebudeš mi poroučet.

Gareth: Odejdi jsem řekl.

Amanda: Nikam nejdu. A proč se vůbec jmenuješ Gareth? Takový blbý jméno. -_-

Gareth: Padej z mého pokoje!

Gareth se zvede a začne se na ni zuřivě dívat. Amandu to trochu překvapí

Gareth: Už konečně zmiz ty malej parchante který si ničeho neváží!

Amanda: Jak jsi mi to řekl?! Jsi jenom zvíře!

Gareth to ještě víc rozzuří, ale nevrhne se na ni, spíš se zlomyslně usměje.

Gareth: Nechceš navštívit někoho kdo by ti mohl už navždycky zavřít tu blbou klapačku?! Který by ti mohl rozpárat tvoje břicho a nechat tě pomalu umřít?! Pojď se mnou a já ti ho ukážu ty zmetku!

Amanda začne křičet, ale Garethovi to nevadí, Chtěl aby začla řvát. Poprvý ve svým životě ji uslyšel řvát, ne z naštvanosti, ale ze strachu!

Amanda: Mami! Gareth mě straší!!

Uteče pryč a Gareth z toho má  dobrý pocit, ale najednou si uvědomí co udělal.

Gareth: A sakra!

Rychle se zamče v pokoji, je dost možné že přiběhne jeji máma a dá mu přes hubu. Gareth se začal z toho klepat jako osika, sevře ruce v pěsť a začne se bát. Nikdy po ní takhle nevyjel, nikdy! V tu chvíli když na ni řval se citíl jinak...jinak dobře.

Gareth: Já jsem ji chtěl zabít...proč já sakra! Je hromada lidí kteří tam chodí a on si vybere zrovna mě!

Gareth vůbec netuší co má dělat...vše je totiž v pytli! Myslel si že večer proběhne klidně, ale nestalo se, spíš to pro něj byl úplný chaos. Chtěl ji zabít, poprvé na ni zařval a vyděsil. Vážně super den! V rychlosti si vyčistí zuby, obleče se do pyžama a lehne si do postele... Vincent z toho nemůže spát, chtěl ho přinutit aby ji zabil, ale nepovedlo se. Nepovedlo! Vincent byl celkem naštvaný a zase si vylil vztek na svých animatronicích.

Vincent: Proč jsi ji nezabil Garethe? Měl jsi to udělat, zaslouží si to! Je to malý parchant...musíš se k nám vrátit Garethe, potřebuju tě. Bez tebe to nezvládneme a společně zabijeme nočního hlídače!

Animatronici se na něho dívají jako na blázna, Vincent si toho všimne a nahodí svůj škodolibý úsměv.

Vincent: Už jsem dlouho neviděl toho malého klučina, jak se asi má?

Za velice dlouho dobu ho přišel zase navštívit, malá bezmocná duše, uvězněná ve starém animatronikovi jménem Golden Freddy.

Vincent: Jak se máš starý brachu?

Po té dlouhé době vypadá ještě hůř než předtím. A Golden Freddy ho pozoruje.

Vincent: Nedívej se na mě takhle, chtěl jsi abych tě pomstil!

Golden Freddy skopí zrak.

Vincent: Chápu, nechtěl jsi to takhle. Ale naskytla se mi jedinečná věc kterou žádný člověk neumí! Chápeš to už?! Díky tobě vím jakou mám moc a co dokážu udělat s lidmi! A díky tobě, můžou ti parchanti co tě zabili, žít navždy v utrpení...

Golden Freddy se na něho znovu podívá, ale Vincent s toho vycítil jako kdyby byl z toho nešťastný a zároveň jako kdyby věděl že za to může on sám.

Vincent: Proč fňukáš?! Vždyť jsi to přece chtěl sakra!! Příště mysly nad tím co si opravdu přeješ!... Rád jem tě viděl!

Vincent odejde a z toho rozhovoru je trochu rozrušený a naštvaný. Proč teda po něm chtěl aby ho pomstil, když teď toho lituje?! Jeho máma mu vždycky o tom dávala kázání, nedělej něco, čeho bys potom mohl litovat. Ale proč si zrovna vzpomenul na tohle?

Vincent: Smůla že tu nejsi aby viděla co jsem dokázal. Ale teď nesmím myslet na minulost, musím jít vstříc tomu, co mě čeká...