Podnikatelka

2.Evropo, vítej

Pomalu jsem kráčela na vyšších podpatcích, celá dolámaná po 16ti hodinách zapasovaných v sedačce letadla. Nikdy dřív jsem si nemyslela, že bych někdy byla tak vděčná za svou vlastní postel.

Dostala jsem se do vstupní haly obrovského letiště a můj plán byl následující, kafe. Díky bohu jsou na letiště automaty všude, takže jsem si bez obtíží obstarala kávu během pár minut.

Dostala jsem se se svým kufrem a příručním zavazadlem před letiště, kde se silnice hemžili taxi auty. Přistoupila jsem blíže k vozovce a zvedla ruku abych si stopla taxi, tak jako dalších 30lidí ve stejný okamžik co já. Naložila jsem sebe a dva kufry a podala řidiči papírek s napsanou adresou, ulice Sunrice 305, město Solina.

Během 15ti minut jsme byli na místě. Vystoupila jsem, podala řidiči tři bankovky a ten spokojeně odjel.

Slunce hřálo, šumění vln bylo uklidňující, slaný vzduch a lehký vánek si jemně pohrávali s mými kaštanovými vlasy.

Měla jsem asi hodinu do schůzky s panem Aveirem, tak jsem šla prozkoumat zdejší pláže.
Asi za půl hodiny jsem se vrátila k restauraci, kde mě vyložilo taxi a šla jsem čekání trávit u dalšího kafe.

Sedím na ratanové židli a popíjím vynikající capuccino s nekonečnou pěnou. Moje modré oči jsou napadány ostrým sluncem, takže jsem nucena je přivírat.
Po 10ti minutách slyším zvuk pneumatik na štěrku, kterým je vysypáno zdejší parkoviště. Černý luxusní mercedes zaparkoval a dveře řidiče se pomalu otevřeli.
Vystoupil muž kolem 25-30let, měl tmavě černý nádherný oblek, bílý límeček mu odstával a černé lakované boty se hned zaprášili chůzí po štěrku. V ruce držel složky s papíry. Jeho delší vlasy načesané do vrchu létaly ze strany na stranu, na očích měl černé sluneční brýle a jeho tvář byla jemně zarostlá vousy.

Přistoupil ke mě a podal mi ruku "Dobrý den slečno Landová, jmenuji se Cristian Aveiro" ruku jsem přijala, usmála se a představila se.

Sedli jsme si a Cristian vytáhl složku s papíry a já svoji. "Takže řekněte mi prosím vaše plány, upřímně jsem neměl čas číst podrobně vaše přílohy a ani nevím o jakou lokalitu se jedná"

Vybalila jsem svoje papíry ze složky a vlastně ani já sama jsem nevěděla jak mu věc podat tak, aby věřil mému záměru a dal mi k jeho uskutečnění 3miliony dolarů. Začala jsem teda nejistě mluvit o lokalitě, která byla dobrá, nebo spíše skvělá, ale však s několika problémy.

Starý kemp se nacházel přímo u pláže krásného moře, přístup do moře byl perfektní, město vzdálené asi 20minut chůzí a nádherná příroda s piniovými borovicemi v čele.
První problém byl však, že jsem se nedopátrala proč starý kemp zkrachoval a je teď opuštěný. Druhý problém byla asi 300metrů vzdálená čistička, která však nešla vidět ani cítit a nedělala žádný problém, ale i tak mi to dávalo malý důvod si myslet proč kemp už nefunguje. A asi největší starost mi dělali stromy v kempu, které byly všechny napadeny nějakou plísní a mechem.
Kemp se rozkládal na 6ti hektarech zarostlé plochy. Byla zde stará příjezdová cesta, recepce, několik opuštěných bungalovů, bazén, restaurace, místa pro stany a karavany, společné sprchy a záchody a obchod. Vše z části zničené a rozkradené.
Kemp nebyl opuštěný dlouho, dle mých informací co jsem zjistila od místních obyvatel to je asi 30let co přestal fungovat, nikdo ale neví proč.
Kupní cena je milion a 200tisíc dolarů, které by připadli státu, protože majitel je neznámý. Popsala jsem i svoje návrhy na výstavbu nových bungalovů, restaurace a případně i hotelu. Všechno znělo krásně, ale nikdo nemohl zaručit, že to takhle bude fungovat. Nikdo.

Cristian mě vyslechl, ale v jeho tváři bylo jasné, že projektu moc nevěří.
"Děkuji slečno Landová, toto budu muset promyslet s mým asistentem a do tří dnů se Vám ozvu."
Oba jsme vstali, podali si ruce a rozloučili se.

Byla jsem unavená po cestě a také po stresujícím rozhovoru. Nedaleko restaurace kde jsem seděla jsem měla domluvené ubytování. Dopravila jsem se k mému apartmánu, převzala si klíče, kufry jsem nechala stát u dveří  a lehla jsem si na gauč, kde jsem usnula.