Podnikatelka

5. Nehoda

Stuhnula jsem a nehybně stála. Všude kolem mě bylo ticho, ptáci přestali zpívat, vítr si přestal hrát se stromy a všechno jakoby umřelo. Rychle jsem se vzpamatovala a viděla jsem před sebou červený fiat ze kterého vyskočila drobná blondýnka. Utíkala jsem k auta a další lidi se zde seběhli. Před autem ležel nehybně malý chlapec. Skočila jsem k němu a začala s umělým dýcháním. Blondýnka pobíhala kolem dokola a hystericky křičela. Sykla jsem vyčerpaně po lidech okolo aby zavolali záchranku. Najednou mě někdo chytl kolem pasu a řekl mi ať ustoupím, že mě vystřídá. Byl to plavčík. Přikývla jsem a uhnula stranou. Pokračoval v resuscitaci. Po asi 10minutách přijela záchranka, chlapec už sice dýchal, ale stále byl v bezvědomí. Lidé se rozprchli a já tam zůstala stát jako opařená. Najednou mě nekdo chytl kolem ramen "neboj, bude v pořádku." otočila jsem se a viděla jsem zase plavčíka, který tam zůstal stát se mnou. Lehce jsem se usmála a dál tam jen tak stála. "Jak se vůbec jmenuješ? Viděl jsem tě tu minulé léto."
"Jsem Jasmine a ano jezdím sem vždy na léto."
"Takže seš tu i teď na dovolené?"
"Ne teď už pracovně"
"Aha. No jsem rád, že jsem tě poznal Jasmine, musím se ale vrátit do práce, tak ahoj."
Kývla jsem na pozdrav a odešla sklíčeně domů. Stále jsem měla před očima ten náraz. Až teď jsem si vlastně uvědomila, že ani nevím jak se plavčík jmenuje.
Volala jsem Matteovi jestli nezná číslo do zdejší nemocnice, číslo mi poslal do esemesky. Ihned jsem ho vytočila, chvilku to zvonilo a potom se ozval hlas nějaké dámy "Prosím? Městská nemocnice Lineto"
"Dobrý den, dnes přivezli malého chlapce, srazilo ho auto, můžu se zeptat jak na tom je?"
"Jste příbuzná?"
"Bohužel ne"
"Tak to se omlouvám, ale nemůžu vám poskytnout žádné informace"

Volala jsem znovu Matteovi a zbytek večera jsem strávila s ním. Zašla jsem k němu do práce, objednala jsem nám pizzu, počkala jsem až mu skončí směna a potom jsme si šli sednout na molo. Popsala jsem mu tu hrůznou situaci co se dneska stala a úplně mě při tom mrazilo. Byla jsem z toho unavená a začínalo hodně foukat, proto jsme kolem 11 hodiny šli domů. Rozloučili jsme se a Matteo mě pevně přátelsky objal.

Přišla jsem domů a zvonil mi telefon. Zvedla jsem ho a uslyšela jsem hlas, který jsem už dneska slyšela. "Ahoj promiň jestli otravuju, jsem Joy, ta v tom červeným autě dnes..no víš"

"Ahoj, v pohodě neotravuješ."

"Já jsem ti jen chtěla poděkovat, nechápu proč jsem nic neudělala, byla jsem strašně v šoku."

"V pohodě, to je samozřejmost." Odpověděla jsem jí.

"Moc děkuju. Doufám, že bude v pořádku. " mluvila vyděšeně Joy.

Po telefonátu jsem se osprchovala, dala jsem si pyžamo a zalezla do postele.

Zítra to byl třetí den od schůzky s panem Aveirem, takže jsem očekávala odpověď.