Podnikatelka

6. Ano nebo ne? ...

Dnešní den začal krásně, ovšem jako většina dnů tady. Moje ráno bylo ale plné nervů. Vstala jsem, vyčistila jsem si zuby, zamotala nějaký drdol na hlavě, oblékla jsem si bílé kraťásky, bílé tílko a béžový dlouhý kardigan. Měla jsem tak sevřený žaludek, že jsem ani nesnídala. Strašně jsem se bála, že se moje sny rozplynou tak brzo. Že všechno skončí. A že se budu muset vrátit do LA. Ale nejvíc jsem se bála toho, že zklamu sebe sama.

Uvařila jsem si silnou kávu a sedla jsem si balkon. Nohy jsem opřela o cihlovou zídku na balkoně. Sluníčko hřálo a lehký větřík si pohrával s jasmínovými stromy pod balkóny, takže se sladká vůně jasmínu nesla vzduchem.

Dopila jsem kávu a přecházela jsem po pokoji. Každou minutu jsem kontrolovala telefon zda jsem nepřeslechla hovor. Což by bylo nemožné, jelikož jsem mobil svírala pevně v ruce.

Najednou začal mobil konečně zvonit. Nevím jestli jsem se lekla, nebo jsem se bála odpovědi, ale mobil mi vypadl z ruky a plácl sebou jako placka na zem. Zvedla jsem ho a viděla jsem číslo pana Aveira. Nasucho jsem polkla.

"Prosím?"

"Dobrý den slečno Landová. Rád bych se s vámi sešel dnes ve 2 hodiny u Marlina, je to kavárna v centru, určitě to najdete."

"Dobře, dobře. Budu tam. Děkuji."

Bez dalších řečí zavěsil. Nevěděla jsem jestli je to dobře nebo ne, ale věděla jsem, že mě čekají další 4 hodiny nervů do schůzky.

Zavolala jsem Matteovi jestli nemá chuť zajít na oběd. Setkali jsme se asi za 20minut před jeho restaurací.

"Ahoj Matteo" objala jsem ho.

"Ahoj Jas! Tak jak to dopadlo s tím týpkem? Už se ozval?"

"Jo, no ozval. Nic mi neřekl, máme se sejít ve 2 hodiny u Marlina."

"Aha, věřím že to dobře dopadne a svoji šanci dostaneš! Ale teď jdeme jíst, mám totiž ooobrovský hlad." Zasmál se Matteo a začal vybírat v jeho jídelním lístku.

"Ty přece musíš vědět co má tvoje restaurace v nabídce ne?" zasmála jsem se.

"Jistěže, ale čtu ten jídelák jako host poprvé, musím si to užít."

Přišla mladá číšnice, Matteo se na ni zubil zatímco jsme si objednávali. Já jsem si dala salát s mořskými plody a Matteo lososa s opékanými brambory. Číšnice byla milá, možná proto, že obsluhovala šéfa.

Najedli jsme se a Matteovi za hodinu začínala směna a mě stále zbývaly dvě hodiny do schůzky s Cristianem.

"Matty ty teď nebudeš potřebovat auto že?" zeptala jsem se ho s prosebným výrazem.

"Nebudu, zůstávám už v práci až do noci. Potřebuješ někam zajet?"

"No mám ještě dvě hodiny než se sejdeme a napadlo mě, že bych se zajela podívat do nemocnice na toho kluka."

"No jasně pujč si ho, tady máš klíče. A potom mi zavolej jak na tom je a jak jsi dopadla ty. Můžeš se tu klidně potom stavit"

Poděkovala jsem mu a vzala si jeho bmw. Nasedla jsem, otočila klíčem a slyšela jsem krásný zvuk motoru auto. Znělo to jakoby to auto předlo spokojeností, že může vyjet do ulic.

Vyjela jsem na hlavní silnici a vyjela ze Soliny. Nemocnice byla ve vedlejším městě Lineto, vzdálené asi 10minut cesty ze Soliny. Po chvíli jsem zaparkovala před nemocnicí a vystoupila. Vešla jsem do budovy, kde hned naproti dveřím byla recepce. Oslovila jsem starší tmavou paní, která mi řekla, že návštěva chlapce je již možná. Řekla mi patro a číslo pokoje a já se vydala po schodech.

"Ahoj, co tady děláš?" zvolala Joy, která zrovna vycházela z pokoje chlapce.

"Ahoj, jdu se na něj podívat. Jak na tom je?"

"No už celkem dobře, za týden by ho měli pustit, díky bohu! Jo a zjistila jsem, že je mu teprve 5 let, jmenuje se Marco a je ze sirotčince. To je vážně hrozné."

Smutná Joy bez dalších slov odešla a já vešla do nemocničního pokoje kluka.

"Ahoj, já jsem Jasmine"   usmála jsem se na něj a zamávala jemně rukou. Vypadal vyděšeně.

Sedla jsem si na židli u postele a začala se ho ptát na jeho hračky a jiné věci. Neřekl ani slovo. Vypadal vyděšeně. Bylo půl druhé, proto jsem vstala a rozloučila se.

"Přijdeš ještě někdy?" poprvé jsem slyšela Marcův hlas. Jemný, dětský a plný strachu.  Usmála jsem se a přikývla.

Nasedla jsem do Matteova auta a vydala se zpět. Díky bohu jsem na oběd s Matteem šla v černé sukni, bílé košili a lodičkách, takže jsem byla už vhodně oblečená i na schůzku s Aveirem.

Přijela jsem tak akorát. Zaparkovala jsem vedle kavárny a vešla jsem dovnitř. Nebyla jsem ani nervózní, protože jsem na to neměla v poslední hodině čas myslet.

Posadila jsem se do levého rohu kavárny s výhledem na silnici. Objednala jsem si capuccino, když v ten moment do dveří vstoupil Cristian. Byl zase perfektně upravený a oblečený. Přistoupil ke mě a podal mi ruku. Nikdy se neusmál ještě, byl stále tak vážný a seriózní.

"Slečno Landová, nad věcí jsem dlouho přemýšlel. Váš nápad není špatný, ale investovat takové peníze do něčeho tak nejistého.. mohl bych ty peníze dát do čehokoliv jiného co by na 100% vynášelo."

"Ano já vím."   řekla jsem sklesle.

"No ale i tak jsem se rozhodl pozemek koupit a zainvestovat výstavbu, kterou vy povedete. Budete vlasníkem 5ti%. Takže tady je smlouva, podepište to prosím."

Nezmohla jsem se na jediné slovo. Jen jsem seděla, usmívala se a pot mi stékal všude po těle. Vzala jsem propisku a s klepající se rukou jsem podepsala dva papíry.

"Výstavbu začnete řídit v pondělí což doufám, že budou už vyřešeny všechny formality ohledně koupi. Kanceláře máme na Viamola 39/47, jednu vám do pondělí nechám vyklidit."

Moc jsem mu poděkovala a měla jsem co dělat abych nezačala křičet a neskočila mu kolem krku. Cristianem mi s kamenným výrazem podal ruku, vzal si svoji smlouvu a odešel.

Zaplatila jsem za capuccino, sebrala svoji smlouvu a naskočila do vypůjčeného auta a jela za Matteem. Za ani ne dvě minuty jsem už parkovala před Coralem.

Rozrazila jsem dveře a skočila Matteovi do náruče a vlepila mu kamarádský polibek.

"Mám to!" zakřičela jsem na celou restauraci a mávala jsem splašeně podepsanou smlouvou.

Matteo si utřel ruce do černých kalhot ve kterých se tu obsluhuje a letmo přečetl smlouvu. Vrátil mi list do ruky a znovu mě objal.

"Vidíš, říkal jsem ti to."

Byla jsem opravdu nejšťastnější člověk na planetě!

V restauraci jsem strávila ještě pár hodin, seděla jsem na baru a pila capuccino, teda spíš asi tři capuccina. Povídala jsem si s Matteem, když zrovna neobsluhoval a měl chvilku čas. Domů jsem šla unavená, ale zároveň nabitá štěstím.