It is unforgiving, Edward / PROCHÁZÍ KOREKNÍ!

Chapter 5.

*Pohled Belly

Skočila jsem všem kolem krku a přivítala jsem se s nimi. Nikdo tomu nemohl uvěřit a já vlastně také ne. Bylo to neuvěřitelné že jsem stále živá, ale je to tak a já jsem štěstím bez sebe. ,,Jak je to možné?" zeptá se Alice. ,,Nevím, něco se stalo ale nevím co." vysvětlím po pravdě a zavzpomínám. ,,Renesmee. Kde je?" všichni mlčeli a na mě šel vztek. Proč mi neřeknou kde je MOJE dcera? ,,Kde-je-moje-dcera!" začnu zvyšovat hlas. ,,Bello, ztiš se. Pojď domů, vše ti vysvětlíme." začne mě uklidňovat Esme. ,,Ne! Kde je moje dcera!" křičím. 

,,Já jí vyhodil." vypadne z Edwarda a já na něj zůstanu jenom tupě zírat. Nemohla jsem tomu uvěřit. Kdybych nebyla upír, byla bych již dávno po smrti. Všichni na nás koukali. ,,Vyhodil? Proč? Kdy, jak jsi mohl!" zakřičím na něj. ,,Uklidni se. Před třemi lety, zabila tě a já nesnesl pohled na ní." řekne, ne moc klidně. Přiběhnu k němu a zvednu ho do vzduchu. Nikdo nic nenamítal, jenom Edward se snažil dostat se z mého sevření. Ale nemohl nic dělat, jsem novorozená.

,,Jak jsi mohl?! Je to naše dcera! Co když jí najdou Volturiovi, zabijí ji, je jiná, je to poloupír!" zakřičím na něj a Carlisle mě od něj odtrhne a přitiskne mě do konejšivého obětí. Neodtáhla jsem se, bylo to příjemné a zrovna tohle jsem teď potřebovala. ,,Prosím, odpusť." zašeptal Edward. ,,Tohle se neodpouští, Edwarde." rovzlykala jsem se. ,,Klid, pojď, jdeme domů. Zítra budeme muset odjet, všichni si myslí že jsi mrtvá." řekne Carlisle a pustí mě. Podívám se mu do očí které byli naplněny smutkem. Stejně jako oči ostatních. ,,V pořádku?" zeptá se mě Rose a já přikývla. ,,Pojď, jdeme. Ale poběžíme." rozhodne Emmett, přohodí si mě přes rameno a rozběhne se se mnou pryč. ,,Emme! No tak, prosím!" zažadoním. 

Brzy mě ale pustí před jejich domem. Hlavou se mi mihnou vzpomínky. ,,Edwarde," přeruší mě: ,,Ano Bello?" zamračím se na něj ,,mlč a poslouchej, troubo. Už mi nechoď na oči, jasné?" zavrčím na něj. ,,Ale proč?" zeptá se mě a Emmett se uchechtne. ,,Ty máš ještě tu odvahu se ptát proč? Vyhodil jsi z domu naší dceru!" utrhnu se na něj. Cítila jsem jak mě Rose objala kolem ramen a odešla se mnou dovnitř. ,,Dneska budeš spát u mě, jako Alice a Emmett bude spát s Jasperem. No, spát, v uvozovkách." řekne Rose a já přikývnu.

Když jsme došli do jejich pokoje, sedla jsem si na postel a hned na to k nám přiskočila Alice. ,,Moc ráda tě Bello zase vidím." sedne si vedle mě a Rose s směvem odejde do šatny. ,,Já vás taky, ale ona mi chybí. Tak ráda bych jí obala a zašeptala bych jí do vlasů že jí mám ráda." rovzlykala jsem se a Alice mě objala.

Brzy ale přiběhla Rose. ,,Tak, tady máš oblečení, zítra ti koupíme tvoje." sedne si k ná, já se odtáhnu od Alice a přikývnu. ,,Mrzí mě to, ale máme její fotku, jestli jí budeš chtít vidět. I když to bude jiné." nabýdne a já přikývnu. Vytáhla něco ze šuplíku a podala mi to. Byla to zarámovaná fotka malé holčičky.

,,To je ona?" přikývli. ,,Je krásná." vydechnu a vrátím ji Rose, která mi jí ale vtiskla do dlaní. ,,Nech si jí. Vím, nebo alespoň doufám, že ji nevidíme naposled. Je celá ty." usměje se a já vděčně přikývnu. ,,Nejdeme ven?" navrhnu veseleji. ,,Jasně, ale ty se převleč, proběhneme se." mrkne na mě Alice a já se rychle převlékla. Spodní prádlo, rifle, tílko, halenka a boty.

Fotku mé dcerky jsem si dala do kapsy a vyběhla jsem dolů, kde už na mě Rose, Alice, Jasper a Emmett čekali. Carlisle a Esme tu zůstali aby mohli zařídit zítřek. Obejmu je a potom je pustím. ,,Moc vám děkuji." usměju se a oni mi úsměv oplatí. ,,Dlužíme ti to." řekli jenom než jsem bez pohledu na Edwarda vyběhla ven, následovaná ostatními.