Cizinci (Pozastaveno)

3. Průšvihy? Můj obor

Gwendolyn

Žuchla jsem na velice nepohodlnou dřevěnou židli do svojí lavice, až úplně v rohu místnosti, co nejdál od učitelského stolu, tudíž i od vyučujícího. Mia si odložila tašku na druhou židli vedle mě a vydechla vyčerpáním. Není zvyklá nosit takový tuny knížek, jako mi tady na akademii. V její staré škole letěly poloprázdné batohy a kabelky, ve které byste asi jen stěží něco, co by souviselo ze školou. Možná tak jedna propiska a růžový zápisníček s nálepkama oblíbených zpěváků a herců. Prostě úplně jiný svět.

"Jak jsi tady jako ty dva roky mohla přežít? Z toho učení mě asi za chvilku klepne. Copak tady nemáte notebooky? Nebo alespoň školní počítače? A co třeba projektory? " zeptala se Mia nechápavě.

Pravda. Tahle škola by potřebovala pořádně vylepšit. Všechno je to tu minimálně stoleté a to jste ještě nebyli v hudební učebně nebo výtvarce. Minule jsem byla ráda, že mi na hlavu nepopadaly vystavené lyry a jiné zaprášené zbytečnosti. Ve výtvarce je to to stejné v bledě růžovém.

Počítala jsem s tím, že bude Mia z nového prostředí otrávená. Mohla bych počítat absolutní katastrofy na této polorozpadají se budově do nekonečna. Zničená okna, která propouštějí zimu, počmárané omítky a co třeba školní jídelna? Brr

"To zvládneš, " odbyla jsem ji a ukázala do malého prostoru před tabulí.

"Učitelé asi budou chtít aby ses jim představila, než tě nechají v klidu žít. Tohle ti vážně nezávidím, " zašklebila jsem se na ni.

"No jo, to mi ani nepřipomínej, " zasténala.

"Nemůžeš je nějak přesvětčit aby si mě nevšímali?........Neschováš mě do skříně? Tam si mě snad nevšimnou..." zašeptala s jasně znatelnou nadějí v hlase. Uchechtla jsem si. Mia začíná být vážně zoufalá. Něco by se možná dalo udělat...

Bohužel jsme už žádný plán na odvezení pozornosti nestihly vymyslet, protože do třídy si to právě rázoval profesor Tomans, náš drahý učitel matiky.

Na padesátníka je hodně vysoký. Tipnula bych mu klidně i tak dva metry plus ještě ty boty na tlusté podrážce. Oproti jeho tělu má až nepřizozeně malý obličej s dvěma světle modrýma očima s tmavýmy kruhy a křivým nosem. Většinou má na tváři zkřivený posměvavý úsměv, ale společně s jeho celkovým zjevem to působí dosti komicky. Jeho vlasy už s přibývajícím věkem zšedly a zdaleka přerostly vhodnou délku. Splývaly mu teď skoro až k ramenům a matné prameny se mu kolikrát neposlušně motaly před očima. Nejčastěji nosil beztvaré khaki kalhoty a světlou košili.

Jeho boty prořezávaly čerstvě zjednané ticho jako nože a dokonce ustalo i obvyklé mumlání ostatních studentů. Slyšela jsem, že Mia vedle mě nešťastně zasténala. Dneska se profesor choval obzvlášť nějak zvláštně. Normálně bývá přísný, ale dneska působí rozhodně až děsivě.

Posadil se k učitelskému stolu a podal si z blízkého šuplíku třídní knihu. Líně ji otevřel a rozhlédl se po třídě. Jeho obličeji dneska dominovaly brutálně podlité oči s tmavými kruhy. To je i na něj trochu extrémní. Takhle vyboulené nikdy nebyly a i přes svůj ne moc dokonalý zrak jsem uviděla jeho oči. Byly o hodně tmavší než by měly být. Vypadaly jako dvě dírky, které si nás nebezpečně měřily. Nejhorší na tom bylo, že se díval přímo na mě a Miu.

"To Vy jste ta nová? Slečna... Morgenová? " otázal se jí slizkým podlézavým tónem.

"Ano, to jsem já, " odvětila mu Mia. Už teď se jí neskutečně třásl hlas. Co teprve až si stoupne před třídu a bude o sobě muset něco říct. Hned teď jsem začala litovat toho, že jsem zavrhla ten nápad se skříní.

"Můžete? " Pokynul na místo u tabule. To si snad dělá srandu. Mii umře maminka a on ji musí ještě takhle nervovat? Já bych mu dala...Proč jsem proboha tak naštvaná? Vždyť se jenom představí a je to. Ale on je tak...! Uklidni se. Nádech, výdech.

Vnímám, jak se Mia postavila před třídou a zhluboka se nadechla.

"Takže, ahoj. Já...jmenuju se Mia Morgenová, je mi šestnáct a přistěhovala jsem se z... " mezi tím, jak povídala, jsem zaslechla, jak profesor neustále bouchá prsty o stůl a vydává takový ten zvuk, který jasně dává najevo, že jestli to Mia co nejrychleji neukončí a nezaparkuje si to ve své lavici, tak ji napaří pětku. Nejhorší je, že to bylo nakažlivé. Netrpělivě jsem kmitala očima po třídě a pak zase na svoje kamarádku. Měla jsem ten nepříjemný vtíravý pocit, že se za chvilku něco hrozně zpacká.

Když Mia dokončila svůj krátký projev (vynechala jen důvod příjezdu sem), chystala se jít si sednout, ale ten grázl jí zastavil a zavrtěl hlavou. Jeho oči připomínaly malé škvírky a vypadal hrozně soustředěně. To to nikomu není podezdřelé?

"Ještě poslední otázka, slečno. " Pozvedla jsem nad tím obočí, ikdyž jsem věděla, že mě nemůže vidět. Jeho teď totiž plně zaměstnávala moje kamarádka. To ji musí pořád trápit?

"Nechtěla byste všem svým novým spolužákům povědět, proč jse se tak náhle rozhodla opustit domov a přijet sem? " zeptal se. Ta otázka byla v celku nevinná, ale on vypadal, že je pečlivě obeznámen s celou Miinou minulostí. Byla jsem tak nakvašená. Co si o sobě jako myslí? Zaťala jsem pod lavicí pěsti a snažila se uklidnit.

"No? " popoháněl ji. Tak to už jsem se neudržěla a vztala.

"Pane profesore? Nemyslíte si, že kdyby Vám to Mia chtěla říct, tak by to udělala? " pronesla jsem co nejklidněji.

"Nevzpomínám si, že bych se Vás na to ptal, slečno Denverová. Mohla byste si laskavě zase sednout? Já bych zdovolením pokračoval. Rozuměla jste tomu? " Zamumlala jsem mu něco nesrozumitelně na odpověď a ze žuchnutím jsem se posadila. Celou třídou se rozneslo tiché šeptání. Vstek ve mně už doslova bublal. Co se to se mnou děje?

"No tak, třído. Ticho, prosím. Slečno Morgenová? " vyzval ji aby pokračovala.

Neustále jsem ho propalovala intenzivním pohledem a dokonce jsem se už ani nesnažila skrývat nenávist.

"Já....." Mia si začala šoulat lem halenky.

Sledovala jsem ho tak pečlivě, že jsem si ani neuvědomila, že jsem douchla pěstí do lavice až to zadunělo. Můj masivní náramek tomu taky nijak zvlášť na tichosti nepřidal. Ze soustředění mě vytrhl až ten následující zvuk, bolest a profesorův naštvaný hlas.

"Slečno Denverová. Myslel jsem, že jsem Vám to řekl naprosto jasně..." nestihl dopovědět to, co chtěl, protože jsem mu směle skočila do řeči.

"Hele, nechte ji na pokoji, " neudržela jsem se. Nikdy jsem problémy nevyhledávala, vlastně jsem se jich přímo bála, ale mojí kamarádce nikdo ubližovat nebude.

"Co Vás k tomu opravňuje, slečno? Pokud vím, tak jste jenom titěrná studentka, kterou můžu kdykoli potopit stejně jako tyhle ubožáky, " paží ukázal na pár mých nebohých spolužáků.

"Být Vámi, tak bych si moc nedovoloval, " zavrčel. Ale to myslím doslova. Zavrčel na mě jako rozzuřený pes. Asi mi vážně přeskočilo.

"Ale... " už už jsem se nadechovala pro další poznámku, když mě zase pro změnu přerušil on.

"Po hodině Vás budu čekat před svým kabinetem a doufám, že tohle po mně nebudete chtít opakovat. Je to tak? " Tan jeho ledový klid mě začínal děsit. Poraženecky jsem sklopila hlavu a zaryla oči do dřevěné lavice.

"Bylo na tom něco nepochopitelného? " zeptal se mě.

"Ne, pane profesore. "

*Takže, máme tady další kapitolu. Co na ni říkáte?
PS: Ten na obrázku má být profesor Tomans. Bohužel jsem lepší fotku nenašla :(