Cizinci (Pozastaveno)

4. Zlatý profesor matiky

Gwendolyn

To si snad ze mě dělá legraci? Grrr

Nejraději bych ho nakopla a....

Jak si to jako představuje? A proč mě musel tak hrozně vytočit? Ubližoval Mii a mojí kamarádce nikdo nic takového jakože dělat nebude. Ano. To bude ono.

Celý zbytek hodiny jsem už proseděla v tichosti a bezcílně hleděla z okna na školní dvůr, kde právě jeden tělocvikář proháněj nějakou třídu ubožáků a nutil je běhat kolečka. Prostě šťastlivci.

Tomans právě mlel cosi o tom, jak jsou rovnice užitečné k životu. Ehm. Mohl by mi jakože říct kde? Ty lehké okey, ale ty složité se zlomkama? Ještěže jsem na něj byla oficiálně naštvaná, takže se snažil mě ignorovat.

Mia vedle mě zaraženě seděla a žmoulala teď pro změnu roh papíru, na kterém měla staré zápisky. Její krasopis, už teď po intenzivní práci jejích prstů, skoro nešel přečíst a pořád byla celá pobledlá. Jak ten učitel jako mohl vědět, proč sem Mia tak náhle přijela? Kdo mu ty informace jako dal? Ty se totiž nedávají jen tak na potkání. Znal někoho, kdo byl na pohřbu, nebo jen tak hádal? Upřímně si myslím, že to první, protože když se na to ptal, měl na tváři škodolibý úšklebek a vypadal, že si to vážně užívá a rozhodně ví, o čem mluví. Já tohle nechápu.

Když zvonek ve třídě oznámil konec hodiny, znechudeně jsem se zvedla a protáhla ztuhnuté svaly od sezení na těhle židlí. Mia mi popřála hodně štěsní a rychlým krokem odešla na další hodinu do třídy v přízemí. Překvapivě dobře se tady orientovala. Ani jsem jí nemusela dvakrát popisovat cestu. Když tak se někoho zeptá. Není přece malá holka.

Zamířila jsem tedy k Tomansnovu kabinetu. Je až na druhé straně budovy, takže jsem musela projít skoro kolem všech tříd, dokonce i tělocvičny. Tahle škola je dokonalej koncentrační tábor. Učitelé tady jsou brutální, platí násilné tresty, nadávky, jak ze strany učitelů tak žáků, se promíjejí, trávíme tady více času než na normálních školách. Od osmi začínáme a konec máme klidně až v pět teda kromě pátku. Ten je pro změnu do čtyř. Hotový peklo. A mohla bych toho o naší škole říct mnohem víc, ale kvůli tomu tady nejsme.

A ta osoba tam stála. Nemyslím Tomanse, ten je mi ukradený, ale tu zrzavou ženu, pardon dívku, jak stojí u bočních učeben a tlumeně mluví s dvouma tmavovlasíma klukema. Poznala jsem ji hned. Předtím jsem jí sice neviděla do obličeje, ale ten její postoj a ostražité chování byly totožné. Věděla jsem stoprocentně jistě, že je to ona. Teď už neměla modrý plášť. Ten vyměnila za kožené kalhoty a vínové krajkové tričko. Ještě měla vysoké černé kanady. Ti kluci byli oblečení velice podobně jako ona. Jen místo krajky zvolili obyčejná tmavá trička s krátkým rukávem. Na rukách se jim rýsovaly svaly, které se při každém pohybu napnuly. Já vím, jsem dost všímavá, co se týče kluků.

Ten napravo byl obzvlášť hezký. Středně hnědé vlasy měl rozcuchané a neustále těkal očima po celé chodbě. Rychle mě přejel pohledem a pak se zase vrátil k rozhovoru se svými společníky.

Ale v tuhle chvíli mě více zájímala ta holka. Její světle rezavé vlasy jí sahaly až pod lopatky a divoce se vlnily. Zrzek na škole moc nemáme. Okamžitě jsem zatoužila po své staré barvě. Pak jsem si ale uvědomila, že jsem se tak nějak nevědomě zastavila uprostřed chodby. Přinutila jsem svoje nohy k pohybu, ale ty dva jsem nespouštěla z očí. Ta zrska se na mě otočila a zahleděla se mi do očí. Její světlemodré oči mě doslova hypnotizovaly. Z jejího pohledu jsem se vymanila teprve tehdy, když jsem zahnula za roh.

Tak to bylo vážně divný.

Donutila jsem zrychlit krok. Překonala jsem těch posledních pár metrů, které mě dělily od dveří kabinetu a slabě zaklepala. Okamžitě se ozvalo vyzvání a já otevřela a vkročila do hotového pekla.

Tím peklem jsem si nedělala srandu. Doslova to tam tak vypadalo. Až možná na kotle, nebo co si to v pekle představujete.

Stěny byly pokryté tmavými závěsy nebo to byly navěšené koberce? Žaluzie byly zatažené a malá krajkovaná záclonka, zdřejmně ještě původní, se jen tak tak držela na ošuntělých poutkách. Masivní mahagonový stůl byl umístěn doprostřed místnosti a učitel si hověl v pohodlně vyhlížejícím černém koženém křesle.

Jediná původní věc, kromě teda té ubohé záclonky, byla podlaha. Zůstala tu ta ošoupaná bezbarvá plovoucí linka, která se nacházela skoro ve všech učebnách.

"Dobrý den, " pozdravila jsem zdráhavě.

Už jsem byla stejně nervozní, jako tehdy Mia. Rozhodla jsem to, ale na rozdíl od ní, na sobě nedát znát. Přistoupila jsem blíž ke stolu, asi jedinýmu nerozpadajícímu se nábytku v celé budově, a pokusila se o vzdorovitý výraz. Ale nejspíš se mi to moc nepovedlo, protože tázavě nadzvedl obočí. Začaly se mi třást ruce, tak jsem se zaťala v pěst. Proč jsem tak nervozní? Bože. To je toho. Vždyť je to jen učitel. Může mi tak maximálně dát úkol navíc nebo poznámku. Chovám se, jako kdyby se mě chystal utopit, uškrtit a podřezat zároveň. Vážně bych potřebovala to léčení. Třeba tu bude mít někde brožurku.

Rozhodla jsem ho na to raději neptat, protože jsem si všimla jak se tváří. Byl sice naštvaný, ale v jeho obličeji jsem viděla ještě něco. Zvědavost, obdiv a ještě větší touhu mě zničit. To ještě jde?

"Takže to jsi byla celou dobu ty? " zeptal se s nepředstíraným zájmem.

"Jenom kvůli takový titěrný holce, jako si ty je tolik povyku? Ty? Ty? " vyprskl a nesnažil se skrýt svoje pobavení. Pomalu jsem couvla, ale on jen natáhl ruku před sebe a luskl. Uslyšela jsem cvaknout zámek. "Jsem tu v pasti, " pomyslela jsem si zničeně. Naběhla jsem mu a teď za to zaplatím. A co jsem celou dobu byla? Znám toho učitele už skoro dva roky, co sem chodím a zatím se choval divně, ale tohle všechnu jeho divnost trujmfnulo. Co teď chce dělat? Snařila jsem se zhluboka dýchat. Nesmím panikařit.

Mohla bych zavolat nějakou pomoc, ale pochybuju, že by mě někdo slyšel. Ty dveře jsou udělané aby všechny hovory těsnily a to umím řvát pěkně hlasitě.

Vztal a začal kolem mě obcházet kruh. Neustále mě sledoval zvědavým pohledem a něco si pro sebe nesrozumitelně mumlal. Zaslechla jsem něco jako: vždyť je to jenom holka...zbytečné...ztráta času

"Nechte mě odejít! " rozkřikla jsem se na něj. Bohužel to znělo dost uboze a můj vystrašený a rozklepaný hlas tomu rozhodně nepomáhal.

"Tak tohle by si chtěla? Dohužel tě budu muset zklamat. Jestli máš udělat věci, které ti byly kdysi předurčeny, půjdeš pěkně se mnou, " vyvedl mě z omylu. Panika mě už doslova pohlcovala.

"Ale já s vámi rozhodně nikam nepůjdu. OTEVŘETE TY DVEŘE! "

Jenom se mi rozesmál. Tak tohle si líbit nenechám.

Rozběhla jsem se ke dveřím, ale on se u mě objevil až neuvěřitelně rychle a popadl mě za rameno. Snařila jsem se mu vytrhnout a zkusit otevřít ty pitomé dveře. Jasně jsem věděla, že je to zbytečné, ale co kdyby...

Cloumala jsem sebou a snažila se vymanit s jeho ocelového sevření. V hlavě mi řval poplach. Kopla jsem toho chlapa do rozkroku a znovu zalomcovala s jeho rukou. Tentokrát povolil sevření a já jsem přeběhla na druhou stranu pokoje k oknu.

Zatím co se svíjel v bolestech, já se snažila otevřít dosud zabarikádovaná okna. Roztáhla jsem žaluzie poměrně snadno, ale okna byla stará a panty zrezivělé. Uvolnila jsem jednu kličku, ale to už se Tomans zvedal a chystal se na mě skočit znovu.

Zavrčel na mě. Všechny chloupky na zátylku se mi daly do pozoru. On vážně zavrčel?

Donutila jsem se na něj otočit a doslova se mi zastavila krev v žilách.

Už nevypadal, jako ten učitel matiky. Teda jo, samozřejmně že jo, ale něco se na něm změnilo. Začaly mu všude po těle naskakovat tmavé chlupy a prodlužovat se nos. Za krátkou chvíli před ní už nestál její nenáviděný učitel, spíš to stvoření, co se před ní teď procházelo, připomínalo obrovského vlka.

Poslední co si pamatovala bylo, jak na ni vlk nebo Tomans, jak chcete, skočil, a pak se všechno propadlo do temnoty.

*Tak jsem tady s novou kapitolkou. Díky všem za hvězdičky i povzbudivé komentáře. Motivuje mě to k dalšímu psaní :D