Cizinci (Pozastaveno)

Prolog

Jane

Vešla jsem do obrovského pokoje, který všichni nazývají "Base". I když jsem tu byla alespoň už po páté, zatajila jsem dech. Bylo to tu tak obrovské. Vlasně jsem se špatně vyjádřila, protože tomuhle se nedá ani říkal pokoj, jelikož je to jediná místnost v celé budově.

Barevné výjevy na zdech, sochy ostatních Wrightů, ale co sem rozhodně nepatřilo, byly obrovské dřevěné pilíře, které podpíraly klenutý strop a překvapivě tu bylo spoustu lidí. Že by Fabián zahájil rekonstrukci? Ne, to určitě ne. Tahle budova tady stojí už stovky let a ještě nikdy neprojevila známky stáří.

Na konci místnosti stálo nízké pódium a na něm zlatý úžasně zdobený trůn. Ten byl také tradiční, ale narozdíl od zbytku místnosti se k němu nikdo ani nepřiblížil. Už jen pohled na ten trůn a naskákala mi husí kůže.

"Á tady jsi, Jane. Už jsem si myslel, že nedorazíš."

Trha jsem sebou. Za mnou si to vykračoval Fabián v mohutném plášti a džínsách. No chápete to?

Ale jeho smysl pro oblékání jsem přestala řešit, jakmile jsem se mu podívala do obličeje.

Byl prostě nádherný. Jeho jemné černé vlasy se na slunci z oken leskly a házely namodralé odstíny. Ale co ta tvář? Dokonale řezaný obličej s výraznými lícními kostmi. To je blaho. A co teprve ty oči...

Měl je černé jako uhel a s tou špetkou povíšenosti. Byl to rozený velitel. Přesně jako já. Teda alespoň jsem si to myslela. Působím povíšenecky, když mám véct své lidi, ale jakmile se někde objeví Fabián, moje nohy se změní na želé a já to vždy nechám na něm.

Proboha. Zase se tak chovám. Za tohle si pak musím profackovat.

"Samozřejmě, že jsem dorazila," řekla jsem co nejklidnějším hlasem, ale bylo vidět, že si toho všiml.

Nadzvedl jedno obočí. To to musí dělat vždycky? Ne. Nemůžu se chovat jako potrhlá puberťačka. Takhle to prostě nejde. Vyžeň ho z hlavy Jane... Zmiz Zmiz Zmiz

"Tak tedy co si mi to potřeboval sdělit? Už si zase našel toho vyjímečného?"

Snažila jsem se do toho vložit co nejvíce sarkasmu, abych zamaskovala svoji nervozitu. No a taky proto, že celé generace jeho rodiny se snažili najít toho jejich "výjímečného", ale nikomu se to zatím nepodařilo. Ale Fabián je jiný. Určitě to bude jedině on, kdo najde výjímečného. Říkala jsem, abys vypadnul. Zmiz

Ale nejhorší na tom je, že nikdo neví, co ten vyjímečný dokáže. Fabiánovi předci to taky nevěděli, ale věřili jednomu hloupému svitku, co našel jeho pra pra nevím kolika pra dědeček. Každopádně to byl nějaký významný muž, komu všichni uvěřili. To jsou všichni Wrightové tak úžasní? Já už to vzdávám...

"Věřila bys mi, kdybych řekl ano?" skusil.

"Ano," slyšela jsem se říkat. Ježiši co to se mnou zase je.

"Teda chci říct ne. Nevěřila bych ti...........Počkej. Tobě se to vážně povedlo?" Já to věděla. No snaha byla. Ten hlas asi jen tak nezmizí.

"Povedlo," ubezpečil mě. "Moji zvědi se doslechli, že ti Advenæ našli vyjímečného," řekl hrdě.

"A na co ho vlasně potřebuješ?" už jsem vážně byla zvědavá.

"Copak ty jsi to ještě nepochopila? Celé generace jsme se ho snažily získat. Nebo alespoň jeho krev," oznámil.

"No....Já nevím."

Nic inteligentnějšího mě už asi napadnou nemohlo,že?

"Ať už je to ona nebo on, ta krev dokáže obrovské věci. Ale já chci jen jednu. Chci se stát nesmrtelným!"

*Takže tohle je můj první příběh a doufám že se vám bude líbit. Dlouho jsem přemýšlela, jestli mám začít psát nebo ne. No....pokušení vede 1:0. Uvidíme jestli se Advenæ chytí nebo ne. Budu ráda, když si to přečtete a pak mi dáte vědět v komentářích, jestli má vůbec cenu psát dál. Díky :D