Cizinci (Pozastaveno)

1. Záhadná

Gwendolyn

Tohle měl být skvělý den s kamarády. To si snad děláte legraci. Skvělý? Tak maximálně ve snu.

A k tomu všemu jdu zase pozdě. Alespoň že tohle se nezměnilo.

"Sakra," zamumlám si pod nos a hledám klíče po celém bytě.

Někde tady musí přece být. Mia mě asi zabije. A Owen taky asi nebude zrovna jásat, i když ten je někdy úplně stejný jako já.

"Mamí? Neviděla si tady někde moje klíče?" zeptám se.

Bohužel ne jako ostatní lidé vcelku při smyslech, ale alá Gwendolyn Denver což se rovná absolutnímu bláznovi. Samozřejmě že musím hulákat přes celý barák. Bez toho se prostě neobejdu.

"Nevím, zlato. Nejsou na háčku?" zavolá na mě zpátky.

Asi to máme v rodině nebo co.

No a dokážete si to představit? Oni tam vážně byly. Ale vždyť jsem se tam koukala hned napoprvé. Úžasná Gwendolyn zasahuje. Měla bych s tím něco dělat. Ale až později. Teď mám schůzku s kamarády.

Klíče čapnu z háčku a hodím je do kabelky. Zpropadený klíče. Mám zpoždění. Normálka.

"Tak ahoj..... Krucinál. Ti dva mě zabijou," křikla jsem.

Měla jsem podezdření, že to druhé mamka nezaslechla (uff), protože si o Mie a Owenovi myslí, jak mě hlídají. Copak jsem nějaké dítě? Za dva měsíce mi už bude sedmnáct, tak proč jako? Ještě jsem si přes sebe přehodila košily, lehkou bundu a popadla deštník. Bylo sice celkem teplo, ale v dubnu si člověk není nikdy v ničem jistej. Navíc se začínalo zatahovat. No super.

Zabouchla jsem dveře od domu a spěchala na zastávku. Tohle nevypadá dobře. Světle modré nebe, teda alespoň ještě tak před hodinkou bylo modré, se zamračilo a šedivé nacucané mraky varovaly, že se za chvíli pořádně rozprší. Tak nějak jsem měla podezdření, že se ke kamarádům nedostanu suchá a taky že jo. Než jsem doběhla na zastávku, začalo pršel. Ale nebyl to žádný zahradní deštíček. Byl to takový ten prudký déšť, co tě promočí na kost do patnácti vteřin. Ani ten zpropadenej deštník nepomohl. Pořád se mi převracel ve větru a jeho podpěrné tyčky nevypadaly na to, že by ráčily ještě chvilku odolávat a nezlomit se.

Konečně jsem zahlédla autobusovou zastávku na konci města a ještě přidala do kroku. Autobusák taky asi měl vypnuté hodinky, protože jsem tam stepovala ještě pár pěkných minut pod střížkou. Společně se mnou tam ale stál ještě někdo.

Neviděla jsem jí do obličeje, ale podle typu postavy bych tak odhadovala na ženu. Měla podivný tmavomodrý plášť, který jí sahal až k zemi. Nikdy se mi podobné oblečení nelíbilo, ale vypadal vážně hezky. Byl sice jednolitě tmavomodrý a jedinou zvláštností byly stříbrné ornamenty na lemech u rukávů. Také měla přes hlavu přehozenou kapuci jen trochu zpod ní vykukovaly rezavé vlasy. Celkově působyla strašidelně, ale z přemýšlení mě vytrhl zvuk přijíždějícího autobusu a otočila jsem se tedy za ním.

Když zastavoval, rozhodla jsem se otočit na tu ženu v plášti, ale nebyla tam. Proboha, co se to se mnou děje?

Nezbývalo mi tedy nic jiného než zaplatit řidiči a jít si sednout. Přece nechci aby si o mně někdo myslel, že jsem naprostý magor. Teda alespoň ne někdo další.

Sedla jsem si skoro dozadu a opřela jsem se o okýnko. No já vím. Rozhodně to nebylo pohodlné a ještě celá promočená a zmrzající jsem se koukala ven z okýnka. Celá krajina byla potemnělá a ten déšť doslova bičoval všechny stromy, kolem kterých jsme projížděli. Měla jsem jet jenom kousek, ale přišlo mi to, jako mnohem delší úsek. Ven jsme se dobelhala ztuhlá a uspalá, ale měla jsem se sejít s Miou a Owenem a ty jsem neviděla už skoro měsíc.

Jako děti jsme všichni chodili do stejné školy, ale na střední jsme chodili odděleně. Mia od nás byla asi nejdál. Dokonce tu i přespí u tety, ale Owen je místní. Vždycky jsem na něj obdivovala, jak je chytrý a předpokládám, že Mia taky. Sama té moudrosti totiž moc nepobrala. Nad tím jsem se musela pousmát.

U toho vzpomínání jsem si ani neuvědomila, že jsem se ocitla na malém náměstíčku. Bylo to to náměstí, po kterém jsme se procházeli jako děti a také to byl můj dnešní cíl. Owen asi chtěl aby jsme si zavzpomínali, jak šťastné byly ty roky, ale v tom dešti jsem byla ráda, že jsem dorazila do blízké kavárny na rohu. Když jsem byla dítě, určitě tady ještě nestála. Tím jsem si stoprocentně jistá.

Tak jsem teda hledala moje dva nejlepší kamarády a ignorovala naštvaný pohled jedné servírky, protože jsem za sebou nechávala mokré otisky. Až v zadní části kavárny jsem zahlédla blonďatou hlavu svého kamaráda s vedlesedící Miou.

"Ahoj," řekla jsem nadšeně.

Ti dva se na mě se zájmem obrátili, ale nezářili optimismem tak jako já. Vypadali.....nešťastně. Zděsila jsem se a měla jsem pro to důvod.

"Ahoj," pozdravili mě. "Musím ti něco říct," řekla Mia a snažila se nerozbrečet.

*Takže máme tady další část. Doufám, že se vám to líbilo. Omlouvám se za ty chyby, ale já to po sobě kolikrát ani nečtu, i když bych asi měla, že? Tak tedy příště u dalšího dílu...