Stalker 2 [Pozastaveno]

7. Kapitola

Otevřela jsem dveře a vešla do domu, našla jsem tam něco děsivého z čeho jsem se nemohla probrat a začala jsem ječet.

Přede mnou leželo na zemi rozpárané koťátko. Začala jsem křičet a naříkat, byl to příšerný pocit. Na tom koťátku ležel papírek s nápisem.
Jsi na řadě!
Začala jsem vzlykat, mé problémy mi už přerůstaly přes hlavu, byly větší než můžu zvládnout, neměla jsem na to vše už sílu. Nevěděla jsem, co mám dělat a tak jsem napsala Simoně.
Monika: Simčo přijď prosím k nám
Simona: Ok hned jsem tam
Čekala jsem na Simonu a bála jsem se, to nebohé koťátko jsem uklidnila. Hodiny hlasitě tikaly a já jsem začala bláznit. Kdosi otevřel dveře a já jsem vyděšeně nadskočila, až po chvíli mi došlo, že je to asi Simona.
Píp
Zapípal mi notebook, který mi oznamoval, že mi přišla zpráva. Podívala jsem se od koho je, byla od Simony.
Simona: Promiň, ale bohužel nedorazím, malujeme byt.
Po přečtení zprávy jsem ztuhla. Kdo je teda v mém domě, když to není Simona? Rozběhla jsem se nahoru k sobě do pokoje, vzala jsem si tam jeden tlačítkový telefon a přendala simku, ze svého rozbitého do toho tlačítkového. Nestihla jsem zamknout a do pokoj vběhl člověk, hned mi došlo, kdo to byl, byl to Michael Anderwald. Telefon jsem si v rychlosti vložila do kapsy. Chytil mě za ruku a hodil na zem. Ztěžka jsem se zvedla. Vzala jsem svůj rozbitý telefon, který ležel na zemi a hodila ho po něm. V okamžiku, kdy si mě nevšímal a hlásil si modřínu jsem utekla. Před schodama mě zastavil a strčil ze schodů. Padala jsem ze schodů a hlavou jsem se praštila o každý schod. Dopadla jsem až na zem a z hlavy mi tekl proud krve. Ihned jsem upadla do bezvědomí.
Z pohledu Madison:
Cestou domů jsem se nudila, protože jsem šla sama, ale cítila jsem, jakoby šel někdo se mnou. Vydala jsem si z kapsy mobil a poslouchala na něm písničky. Když jsem přišla, až k domu, cítila jsem se velmi nejistě. Dveře byly pootevřené a když jsem vešla do dveří našla jsem sestru ležící pod schodama v kaluži krvi. Ta krev jí tekla z hlavy. Z očí mi začali téct slzy a pusu jsem si zakryla rukou, abych nezačala křičet. Spadla jsem na kolena a začala na sestru mluvit.
,, Moniko! Moniko! Co ti je?! Jsi v pořádku? "
Byla jsem zničenáa ani jsem si neuvědomila, že je v bezvědomí, až po chvíli mi to došlo a začala jsem logicky přemýšlet, což bylo v mém psychickém stavu velmi těžké. Vzala jsem telefon a vytočila číslo 155, zavolala jsem sanitku a čekala jsem, než přijede sanitka, po chvíli jsem uslyšela nahoře něčí kroky.
,, Kdo tam je? "
Nikdo se neozval a tak jsem přešla na druhou variantu vyjednávání, mohl to být klidně člověk, který to mé sestře zavinil.
,, Mám tady telefon a zavolám na vás policii! "
,, To bych být tebou děvče nedělal nebo to s tebou špatně dopadne. "
Bála jsem se a vzala do ruky telefon, nestihla jsem vytočit číslo 158 a on seběhl dolů podíval se na mě a řekl mi.
,, Já tě varoval. "
Jakousi pálkou mě praštil do hlavy, přesněji do čela, byla to velká rána, ale neudržela mě dlouho v bezvědomí. Probrala jsem se na zemi pod naším balkónem, nejspíš mě z něho shodil. Zvedla jsem se a všechno mě bolelo, začala jsem utíkat a po chvíli jsem spadla. Opřela jsem se o strom a znovu se pokusila vstát, ale to mi byl už v patách. Uslyšela jsem houkání sanitky, začala jsem křičet, aby si mě někdo všiml.
,, Pomoc! Pomozte mi někdo! "
Blížil se ke mě, chytil mě a strčil do kufru. Snažila jsem se vzpírat, ale to nepomohlo, křičela jsem y kopala v kufru do všeho, ale to nepomohlo. Vezl mě do neznáma.
Z pohledu Michaela:
Ta holka sebou neustále házela v kufru, měl jsem ji chuť zabít rovnou, ale ne já musím ještě počkat a potrápit Moniku.
Z pohledu Moniky:
Vzbudila jsem se v bílé místnosti, už jsem si myslela, že jsem se snad dostala do nebe. Podívala jsem se kolem sebe a uviděla jsem mamku sedící na židli u mé postele, plakala.
,, Mami, proč pláčeš? "
Pokusila jsem se pohnout, ale bolela mě hlava. Máma zvedla hlavu a objala mě.
,, Mami, tak proč pláčeš? "
,, Tvoji sestru... "
,, Co mami? Co se stalo? "
,, On... tvoji sestru někdo unesl! "
,, Cože? K-kdo to byl? "
Máma neodpověděla a místo toho se utápěla v slzách. Odešla z mého pokoje a já jsem se rozplakala, nechtěla jsem přijít o sestru.

Tak tady máte další kapitolu, velmi se omlouvám, že už jsem dlouho novou kapitolu nevydala a moc vám děkuji za 100 followers, jste úžasný 😘😘 od teď se pokusím vydávat kapitoly častěji.