Stalker 2 [Pozastaveno]

9. Kapitola

Musím si zatleskat, konečně jsem se vrátila a dopsala tuhle kapitolu, už ji mám rozepsanou asi půl roku :D a vzpomněla jsem si na své plány a zápletky, které jsem vymyslela k tomuhle příběhu :D

Jen tam tak nehybně stál a zíral na mě.

Nahnul se a pohladil mě po tváři. Nožem mi přejel po obličeji a zastavil se u krku. 

,, Pššš... Jestli budeš křičet nedopadne to s tebou dobře. "

Mlčela jsem a zavřela oči. Když jsem je otevřela bylo už ráno, asi jsem usla. Nemohla jsem tam jen tak ležet, nic nedělat a nechat všechno na policii, musím to začít řešit a to hned. S bolestí jsem se zvedla z postele a vzala si na sebe mikinu poleženou na židli, ale nemohla jsem tam vyjít jen v noční košili, začala jsem si tam prohrabávat věci, dokud jsem nenarazila na své oblíbené džíny, oblékla jsem si je na sebe a nenápadně vyšla z pokoje. Proklouzla jsem tichou chodbou až k výtahu. Něco jsem tam namačkala, opřela se o stěnu výtahu a sjela po ní až k zemi. Jestli tohle přežiju, tak změním svůj život, ale jsem si jistá, že tohle neskončí dobře, někdo zemře a já to být nechci, ale pro svou sestřičku udělám cokoliv, položím za ni klidně svůj život.

Vyšla jsem v přízemí a přes hlavu jsem si natáhla kapuci, aby mě nikdo nepoznal. Dostala jsme se až ven bez problémů. Šla jsem uprostřed silnice do neznáma, teď už mi bylo všechno jedno a věděla jsem, že si mě Michael sám najde.

,, Neboj se. " uslyšela jsem hlas vycházející z křoví.

Musel to být Michael, nikdo jiný mě nenapadal. (výpadek autorky, jak je to s tím telefonem? :DD)

,, Brzy tě zkontaktuji. " dodal ještě a pak se už neozval.

Jak mě chce zkontaktovat? Rozeběhla jsem se zpátky k nemocnici, ale prudká bolest v hlavě mě srazila k zemi, omdlela jsem.

Probudila jsem se zase v nemocnici. Vedle mě stála máma a naštvaně se na mě dívala.

,, My tě chvíli necháme bez dozoru a ty utečeš. " zabručela.

,, Promiň, musela jsem na vzduch. " řekla jsem provinile.

,, Koupila jsem ti nový mobil, prožila sis teď strašné věci. " usmála se na mě.

Vzala jsem ho do ruky a hned mi došlo, jak to myslel, to zkontaktování.

,, Díky. "

,, Nechám tě tu o samotě. " řekla a vyšla z pokoje.

Cink, cink

Ozvalo se známe pípání, které mi hlásilo novou zprávu.

786 934 675: Kvůli policii mám nový telefon a všechny účty a všechny zprávy, prostě všechno je smazané. Jsem dobrý hacker :)

Mon: Žije Madison?

Mich: Ale, ale, neměň téma. Co póldové? Jestli něco řekneš bude tvá sestřička mrtvá a ano ještě žije.

Hned mi bylo lépe, když jsem se dozvěděla, že ještě žije, ale ten parchant jí chce něco udělat a to mu nesmím dovolit, musím plnit všechny jeho pokyny, ale to bude pro tvrdohlavého člověka jako jsem já velmi těžké.

Mon: Neubližuj ji... Udělám cokoliv...

Mich: To jsem chtěl slyšet...

Neodepisoval, začala jsem šílet, myslím, že mě brzy zavřou do blázince, protože na tom nejsem psychicky příliš dobře, ale kdo by v takové situaci byl. Začínám přemýšlet nad tím, že si zajdu k psychiatrovi, potřebuju se někomu svěřit se svými problémy.

Mich: Brzy očekávej úkol...

Chce si se mnou pohrát, ale to ani neví, co se ve mně skrývá, silný, odvážný a nebojácný člověk. Co si to nalhávám? Jsem ten největší strašpytel a jestli se sestře něco stane, tak spáchám sebevraždu. Radší ukončím svůj život, než abych si její smrt do konce života vyčítala.

Zvedla jsem se a podívala se z okna. Vzpomínala jsem na ty krásné chvíle strávené se sestrou, s Emily a Susan a prostě na všechny překrásné chvíle, kdy jsem měla bezstarostný život, ale teď můj život není v mých rukách, ale v jeho, jsem jen jeho loutka, kterou si může ovládat, jak jen bude chtít a pokud se vzepřu, tak ukončí život mé sestry.

Z pohledu Madison:

Nevím co se děje, Monika pro mě nepřišla, už nevím, jak dlouho tu jsem. Možná rok nebo i dva a ještě mě nezabil. Jsem velmi podvyživená, kost a kůže. Zbláznila jsem se z té samoty, někdy mě vytáhne ven, ale to jen výjimečně pokud jsem hodná. Ta samota mě užírá a pomalu, ale jistě zabíjí.

,, Ahoj Amando. " pozdravila jsem svou kamarádku.

Nikdo se neozval, ale já jsem ji tady viděla, měla černé oči, rozcuchané vlasy a byla celá od krve. Ano byla to jeho další oběť a nechal mi ji tady jako společnost, jak milé... Už ani nechci žít, všichni na mě zapomněli a já to tu už dlouho nevydržím, prosím ušetřete mě toho utrpení.

Dveře se rozrazily, přišel ke mně a chytil mě pod krkem. Čekala jsem, co udělá a doufala, že mě už konečně zabije.

Jestli někdo zavolá na to číslo nebo napíše, tak si pro něj přijedu na svém růžovém jednorožci a zavřu ho do vězení z cukrové vaty! :D Ne teď vážně, je to úplně random číslo, které mě teď napadlo. Je velmi zajímavé se navrátit k tomuhle příběhu, už si toho moc nepamatuji, tak mě prosím neukamenujte, jestli se něco stalo trochu jinak :D Děkuji mocinky za ty milounké komentáře, hvězdičky, přečtení a sledování, moc si toho vážím a hlavně z toho důvodu jsem zase obnovila Stalkera 2. :)