Stalker 2 [Pozastaveno]

12. Kapitola

Z pohledu Simony:

Chápu ji, chápu, že se takhle zachovala, být na jejím místě, tak bych se nejspíš zachovala stejně, ale i tak to bolí. Už nemám sílu na to ho hledat, už nechci nic.

Každý krok byl pro mě utrpením, cítila jsem, že se za chvíli sesypu. Sedla jsem si na zem a přemýšlela nad tím, co bude dál.

Už nechci nic, nechci ho už hledat, ale... Je to můj bratr, musím ho zastavit, nikdo jiný to nedokáže, ale svojí mladší sestřičku by mohl poslechnout.

Bojím se o Moniku a Madison. Co s nimi bude dál? Přežijí to? Ale jak znám svého bratra, tak je nenechá žít, v žádném případě.

Zvedla jsem se a pokračovala ve své cestě do neznáma. Rozhodla jsem se jít do lesa. Uteču před svými problémy jako ten největší ubožák na světě.

Druhý den:

Z pohledu Moniky:

,, Cože? Ona zmizela?! " vykřikla jsem.

,, Ano, nikdo neví, kde je. Viděla jsi ji prý jako poslední. Nevíš, co se stalo? " odpověděla mi máma. Už jsem se chystala jí říct vše, co se stalo, ale ihned jsem se zarazila, když jsem si uvědomila, jakou hloupost bych udělala.

,, Ne... Nic zvláštního se nestalo. " krátce jsem odpověděla a snažila se znít důvěryhodně.

,, Aha.. No, vzhledem k tomu, co se teď děje, vím že bych to neměla říkat, ale je to normální. " zamyslela se nad touto strašlivou situací matka.

Odešla z pokoje a mě z očí hned začalo téct pár slz. Je to moje chyba, kdybych na ni nebyla tak hnusná, nic by se nestalo.

Tak teď mě určitě zabije, až se dozví, co se stalo. Nevypadalo to, že by se o svou sestřičku nějak extra zajímal a nebo o její existenci vůbec věděl, ale... On ví všechno, to už moc dobře po tom všem, co jsem s ním prožila, vím.

Z pohledu její mámy:

Vím, že přede mnou něco skrývá, nechce mi nic říct a policie pořád nic nenašla, žádné stopy. Jestli to takhle půjde dál, přijdu o obě své dcery... Nesmím na tohle myslet! V žádném případě!

Zítra už vezmu Emily domů a policie ji prý bude vyslýchat, to jí musím říct. Nevím, jak na to bude reagovat a hlavně se mi zdá, že se policie hrozně fláká...

Z pohledu Moniky:

Mobil mi zabrněl, chvíli jsem na něj beze slov dívala a nic nedělala, ale nakonec jsem se odhodlala k tomu ho vzít do ruky.

Michael: Jak mi to hodláš vysvětlit?

Hlasitě jsem polkla. Takže to už ví.

Monika: A co?

Michael: Nedělej blbou, všechno vím. Co jsi udělala mé sestře?!

Zatočila se mi hlava a bylo mi na zvracení. Z očí mi začal téct neustávající proud slz.

Monika: Já... Tohle jsem nechtěla, moc se omlouvám... Po tom, co mi řekla, že je tvoje sestra, jsem ji už nemohla vidět...

Michael: Aha, takže je to tvoje chyba, myslel jsem si to a nedělej ze sebe neviňátko! Stejně jsou ty tvé slzy falešné... Znáš to přísloví 'Oko za oko, zub za zub'? Tak s tím počítej!

Monika: Co? O čem to mluvíš?! Jaké přísloví? Co tím myslíš?!

Vůbec jsem nechápala o co mu jde, ale po chvíli mi to došlo...

Monika: Ne! Nedělej to! Neubližuj mé sestře, ta za nic nemůže!

Michael: No, konečně... Šikulka, pochopila :)

Monika: Prosím, nijak jí neubližuj... To s tvou sestrou byla moje chyba, klidně si vylij vztek na mě, ale mou sestru nech být, tohle je jen moje vina, nezatahuj ji do toho.

Michael: To by pak, ale nebyla taková sranda :)

Touhle větou mě neuvěřitelně rozčílil a já se nedržela zpátky, tohle přehnal...

Monika: Sranda? Jak můžeš říct, že je to sranda? To ti přijde ničení něčího života, zabíjení lidí a psychické a fyzické mučení člověka jako sranda?!

Michael: Ano :)

Monika: Jsi nechutná zrůda! Monstrum! Zasloužil by sis smrt, ale ne rychlou! Roky mučení, ne staletí, dokud bys nechcípl vyčerpáním!

Co jsem to napsala? Vždyť tohle, tohle ze mě dělá taky zrůdu...

Michael: Víš, že jsme si podobní? Začínáš se mi líbit :)

Monika: Naser si! Toho tvýho zasranýho smajlíka ti narvu do prdele, ty imbecile!

Michael: Nelíbí se ti? :(

Monika: Ne! Stejně jako ty!

Michael: Jsem smutný... A víš, co dělám, když jsem smutný?

Monika: Radši nechci vědět...

Michael: Ale já ti to stejně řeknu. Mučím tvou sestru a nebo zabíjím. Tak zatím ;)

Monika: Co? Nech ji být! Nic jí nedělej! Neubližuj jí... Prosím...

Michael: Jé, takže ty umíš i prosit :3 ještěeeeeeeee

Monika: Co?!

Michael: Zase začínám být smutný :(

Monika: Prosím... Neubližuj jí...

Michael: Koukni se za dveře, co jsem ti přinesl za odměnu, zítra dostaneš další :) :3

Otevřela jsem dveře a to co jsem tam našla mě zničilo. Z očí mi začaly téct další slzy a já tam bezmocně klečela a zírala na tu věc.

Uala a je tu další kapitola po dlouhé době :D Užijte si ji a mocinky děkuji svým věrným čtenářům :) A velké díky za 300 followers :3 Mám vás ráda :)
PS: Chtělo se mi oživit Emily, ale... Ale pak jsem si přečetla konec minulého příběhu a ihned na ten nápad raději zapomněla :D (neuvědomila jsem si, že tělo vyplavalo :D).