I need you! I want you too!

"Normální sobota"

Z pohledu Nica

První, co jsem po ráno zaregistroval byla otupující bolest hlavy. Chytil jsem se za ní a potichu zanadával. Už si vlastně ani nepamatuji, jak jsem se dostal domů, a poslední co si ze včerejška pamatuji je, jak vidím Izzy v nemocnici. Sakra Izzy, kde sakra je?! 
Navzdory ukrutné bolesti mé hlavy jsem se dostal do jejího pokoje a oddechl jsem si, když jsem jí viděl jak drbe za ušima tu potvoru.

,,Dobré ráno" usmál jsem se na ní. Když si všimla mojí přítomnosti, tak se zvedla a šla ke mě, rozevřel jsem náruč v domnění, že mě chce obejmout. Místo toho mi ale vrazila facku a já zavrávoral. 

,,Co se děje? Proč mě fackuješ?" zeptal jsem se jí a promnul si brnící tvář. 

,,CO SE DĚJE?! TY SE OPRAVDU PO VČEREJŠKU PTÁŠ, CO SE DĚJE?!" vyjela na mě Izzy a já se lekl, nechápal jsem proč na mě tak křičí, vždyť jsem nic neudělal.

,,A co by se mělo včera stát?!"

,,Hmmm, tak kde mám začít.... Jo třeba u toho, že jsi mě včera v nemocnici zbytečně seřval, praštil svojí přítelkyni, na kterou jsi pak taky byl hrubý a potom jsi odešel do baru se opít, kde jsi se vyspal se svojí bejvalkou!" Zkoprněl jsem a udiveně na Izzy zíral. Ne. Tohle se nemohlo stát, tohle je jen nějaká noční můra.

,,Počkat... Ty jsi nic ze včerejška nepamatuješ?" překvapeně se mě zeptala Izzy už o trochu měkčím hlasem. Zavrtěl jsem hlavou a snažil se vzpomenout, ale marně. Všechno jsem měl jako v mlze, neviděl jsem to jasně.

,,Je to pravda? To co jsi řekla? To jsem vážně udělal?" potichu jsem se jí zeptal, nechtěl jsem tomu věřit. Izzy nemusela ani nic říkat, její mlčení mluvilo za vše.

,,Panebože......" dostal jsem ze sebe a sedl jsi na její postel, potřeboval jsem to vstřebat. Tohle ne, jen tohle prosím ne. Jsem ten největší idiot na světě, tohle jsem nemohl udělat. Ale všechno nasvědčovalo o opaku.

,,Podívej" promluvila Izzy a podávala mi svůj mobil. Byla na Facebooku, kde byla moje fotka. Fotka mě, jak se líbám s... Počkat.... TO JE LUCY?! Já jsem se vyspal s Lucy?! Ne, ne, ne a ne! Tohle ne! Ale tahle fotka tvrdila naprostý opak.

,,Kde jsi tu fotku vzala?"

,,Je na její stránce a ty jsi na ní označený" řekla Izzy a mě ulítlo několik sprostých slov na její, ale i na mojí adresu. 

,,Musím za Beth!" vzpomněl jsem si, sakra jak se teď musí cítít ona?! Oblékl jsem se během minuty, nic jiného jsem ani nedělal a i přes ukrutnou bolest hlavy a už skoro polední slunce jsem pospíchal k autu, které naštěstí stálo na svém místě. Nasedl jsem do něj a už startoval, nesměl jsem promeškat ani chvíli. 

Už jsem přijížděl před její dům, ale zarazilo mě jiné auto, které právě odjíždělo. V okénku jsem zahlédl známé kaštanové vlasy. Rychle jsem zaparkoval a vylezl z auta, myslel jsem že zastaví a vyslechne mě.

,,Beth! Prosím vrať se, chci ti to vysvětlit!" křičel jsem za ní, ale auto nezastavovalo, naopak, ještě zrychlilo. Zanadával jsem a rychle zpátky nasedl do auta, musel jsem je dohnat. Než jsem ale stihl nastartovat, tak mi auto zmizelo z dohledu a s ním i moje jediná naděje.

,,Sakra, sakra, sakra...." nadával jsem si ještě pro sebe. Kam sakra mohla odjet?! Já to sice nevěděl, ale vím o dvou lidech, kteří to možná ví....

Z pohledu Beth

Tři sta padesát sedm minut a 12 vteřin. 13 vteřin. 14 vteřin.
Takhle dlouho už jsme v Paříži, městu lásky. Jak ironické vzhledem k mé situaci. 
Tři sta devatenáct minut a 35 vteřin. 36 vteřin. 37 vteřin.
Takhle dlouho už sedím jako tělo bez duše na své dočasné posteli.
Osmdesát sedm tisíc pět set čtyřicet dva vteřin. Osmdesát sedm tisíc pět set čtyřicet tři vteřin.
Takhle dlouho už cítím tu příšernou bolest v mém srdci, která se každou vzpomínkou ještě zhoršuje.
Chci na všechno zapomenout, ale v téhle chvíli by bylo možná jednoduší pohnout Sluncem, než na všechno, co jsem s ním zažila jen tak vymazat. Některé věci prostě nejdou jen tak vygumovat a dělat, že se nic nestalo, bohužel. Jinak bych si ihned opatřila gumu na Vzpomínky s klukem, kterého jsem milovala a stále miluji.
Počkat..... Opravdu jsem si v duchu řekla, že ho pořád miluji? Je to pravda? Cítím k němu pořád ten bouřlivý pocit? Pořád z něho šílím? Je pořád ten, který je světlo v mém srdci.

Stop!
Tohle ihned musí přestat. 
Teď se oblečeš, namaluješ a celkově ze sebe uděláš člověka a pak vyrazíš do ulic se svojí pokulhávající francouzštinou a půjdeš do baru. Budeš vypadat tak, že se tě nikdo nebude ptát na věk a ty se v klidu poprvé opravdu opiješ. Pak se vrátíš vrtkavou chůzí domů, kde usneš. Ráno budeš mít prvotřídní kocovinu, budeš zvracet a div ti nevybouchne hlava. Jasné?!

A já poslechla ten hlas v mé hlavě. Vstala jsem z postele, přešla k ještě nevybalenému kufru a začala v něm hledat oblečení, ve kterém budu vypadat starší. Teď jsem děkovala bohu, že jsem chodila nakupovat s Beccou a že jsem si něco z toho vzala sebou. Navlíkla jsem se do těch šatů, které mi končili někde mezi stehny a koleny. Nikdy jsem takové šaty nenosila, neměla jsem zrovna v oblibě extra krátké šaty, které mi těsně obepínají tělo a je v něm vidět každá moje křivka. 
Přešla jsem radši k zrcadlu a jako první si obtáhla oči černou tužkou, kterou jsem použila snad po třetí za život. Oči jsem ještě zvýraznila řasenkou a chvíli jsem i uvažovala o stínech, ale na poslední chvíli jsem si to rozmyslela. Místo toho jsem popadla rudou rtěnku a obtáhla si jí rty. Vlasy jsem pročesala hřebenem a pak je jen tak nechala mi volně spadat na ramena. Obula jsem se do černých bot na vysokém podpatku, zase jsem děkovala Becce za zásah do mého šatníku.
Stihla jsem se jen podívat do zrcadla, abych se viděla. Nepoznávala jsem se, vypadala jsem naprosto jinak, než normálně. Radši jsem odvrátila pohled a popadla kabelku, abych do ní mohla hodit mobil s peněženkou a klíči. 

Tak jo, jdu se opít do naprosto neznámého města s cizím jazykem, který mi zrovna moc nejde.
Naprosto normální sobota.

Je tu konečně očekávaná první kapitola!
Doufám, že se vám líbí, i když je o ničem, nebojte další budou.
Nemám nic moc co říct, zatím jsem pořádně ani nezačala a ani vlastně nevím, jak to celé bude.
Stejně doufám, že se vám bude líbit.

Cathy-corn

Říká se, že milovat znamená žít...
Já miluji a umírám!