Konec a Začátek

6. Tajemství

Ráno v pět hodin mě vzbudil Liam zaklepáním na okýnko.

"Co? Co?" vykoktala jsem překvapeně a chvíli jsem na něj mžourala, než jsem ho poznala. "Takže tys přišel..." Otevřela jsem mu dveře na místo spolujezdce a jeho tašky jsem hodila do kufru.

"Jak jsi se vyspala?" zeptal se s úsměvem na tváři.

"Mmmno nic moc, až budem v tom Ohiu, tak se vyspím. Prej tam můžeš zůstat, než si něco najdeš," odvětila jsem a nastartovala motor.

"Jo, díky moc," odpověděl.

"Mmm, navedla jsem tě k špatný věci, co jsem to sakra za člověka?" zabrblala jsem. "To je vlastně jedno."

+ + +

"Co chceš vzít?" zeptala jsem se ho.

"Prostě mi něco vem," odvětil.

"Dobře," souhlasila jsem. "Na nic nešahej!" Odešla jsem zaplatit za benzín a vzala jsem nám pití, bagety a nějaký sušenky. Prodavač se na mě divně díval - asi mu přišlo divný jméno na kreditní kartě - ale hodně lidí se na mě takhle dívá, takže jsem zůstala klidná.

Když jsem se vrátila, všimla jsem si, že si Liam prohlíží nějakou knížku.

"To je tvoje?" zeptala jsem se ho a dala mu jeho část jídla.

"Ne, našel jsem to tady," odvětil klidně.

"VRAŤ TO!" zařvala jsem na něj. On ji potichu zaklapl a nejistě mi jí podal. Vytrhla jsem mu jí z ruky a hodila ji dozadu. "Řekla jsem, ať na nic nešaháš," řekla jsem klidněji a rozjela se po dálnici.

Liam kývl a dalších deset minut zůstal zticha. Potom, ale promluvil. "Duchové a démoni existujou?"

"Ne," lhala jsem.

"Tak proč o nich píšou v tý knížce?"

"Je to nesmysl. Průvodce fantasy a horory."

"Existujou, že jo? Studoval jsem psychologii, poznám, že lžeš."

Podívala jsem se mu do očí. "Normální člověk by si těď vystoupil a nikdy by mě nechtěl vidět."

"Takže jo," povzdechl si. "Ty je ničíš?"

"Jo..." připustila jsem. "Jsem lovec."

"Aha... Můžu lovit taky? Tak nějak nemám práci, můžu?"

"Ne, teď na to zapomeneš, v Ohiu začneš nový život a budeš šťastnej. Dostuduješ psychologii, založíš si rodinu a NIKDY si nevzpomeneš na mě i na tu knížku," zamítla jsem.

"Můžu si to zkusit? Být lovcem?"

"Ne!"

"Ale..."

"Ne!" Zakousla jsem se do jídla a dál se věnovala jízdě.

"Já to chci zkusit," namítl.

"Jak jsem řekla, ne!"

Liam si založil ruce na prsou. "Proč ne?"

"Je to špinavá, nebezpečná práce, co nic nevynáší," řekla jsem.

"Ale to mi nevadí," namítl.

"Nebezpečná," zopakovala jsem důrazně a ukázala jsem mu velkou jizvu na boku. Dohromady mám asi šest větších jizev, ty malé už nepočítám.

"Ale pořád žiješ!"

"Úplnou náhodou."

"Sakra, kažej může kdykoli umřít," rozkřikl se.

"Dobrá, Lena pro mě má případ, pojedeš se mnou a pak se zase vrátíš, jasný?"

+ + +

"Dobře, Liame!" Vzala jsem svůj noťas a chtěla jsem jít nahoru pro věci, když mě Lena zastavila.

"Ty už chceš jet?" divila se Lena. "Přijela jsi teprve včera."

"Jo, chci se ho zbavit," ušklíbla jsem se, podala jsem Maxovi hračku, pro kterou se natahoval a šla na horu k Liamovi.

"Co je, Sasho?" zeptal se.

"Případ! Sbal si věci," rozkázala jsem s falešným úsměvem na tváři. Musíme to vyřešit do pěti dnů, jenže florida je celkem daleko.

V pokoji jsem si vzala batoh, hodila jsem do něj penál, co se válel na stole. Seběhla jsem schody a šla do kuchyně k Leně.

"Kdyby se něco dělo, volej. A dávej na sebe a na Maxe pozor," řekla jsem jí. Je to má jediná kamarádka ve státech, tak si všechny kladné pocity vylívám na ní.

"Budem v pořádku, a ty už si konečně najdi přítele," řekla Lena a podala mi domácí koláč v krabičce na cesty.

"Dobrá. Liame?" zavolala jsem nahoru.

"Ano?" ozval se.

"Pohni zadnicí," popohnala jsem ho.

"Dej mi deset minut!"

Potřásla jsem hlavou a otočila se zpátky k Leně. "Řekni mu, že čekám v autě." Sklonila jsem se k Maxovi a jako obvykle jsem ho cvrnkla do čela. Max se zachichotal a vrátil se k rozpatlávání sajrajtu zvaného přesnídávka po čisté kuchyni.

Nikdy, nikdy nechci malý děti.

Vyšla jsem ven a do svého auta jsem hodila svůj batoh a noťas. Z dětské autosedačky, kterou jsem získala právě při případu, kdy jsem poznala Maxe... a i Lenu, jsem vzala knihu s kapitolou o upírech a dala mu ji na sedadlo se založenou příslušnou stránkou.

Po pěti minutách přišel Liam s úsměvem na tváři. "Jedem?"

"Konečně," procedila jsem zkrze zuby, ale ve skutečnosti jsem odolávala nutkání se rozesmát, protože jeho obličej byl k nezaplacení. Tašku jsem mu hodila do auta a sedla si za volant. Počkala jsem, než si nasedne i on a rozjela jsem se.

+ + +

Podala jsem Liamovi jednu z mých knih po bráchovi - jako lovecká skupina kupovali knihy v angličtině - a řekla jsem mu danou stranu. Liam ji po dlouhém hledání našel.

"Nadpis?" zeptala jsem se ho, i když jsem ho znala.

"Upíři," přečetl.

"Tak jo. Jak bys je zabil a jak se jím můžeš stát? A bez tý knížky," upozornila jsem ho, jak nějaká učitelka.

"Ve filmech bývaj různý věci, ale většinou se schodnou v tom, že se musí useknout hlava nebo jinak přerušit spojení mezi srdcem a mozkem," řekl po chvilce přemýšlení.

Kývla jsem. "A ta druhá otázka?"

"Nevím."

Povzdychla jsem si. "Někde najdeš, že musíš vypít krev nějakého upíra, někde že se ti musí dostat přímo do krevního oběhu. Kdyby se mi cokoli z toho stalo, usekneš mi hlavu, jasný?"

"Ale..."

"Vystup si," řekla jsem a sjela ke kraji.

"Dobrá, přísahám, že ti v to případě useknu hlavu," vzdal se a já se znovu rozjela po cestě. "Ale jde to nějak vrátit?"

"Ne," řekla jsem. "Nebo jo, ale ty to zkoušet nebudeš, to budu zkoušet já na tobě. Kdysi jsem četla o nějakým rituálu. A teď si přečti tu kapitolu v knize. Těch keců o pelyňku si nevšímej, je to blbost." Pohodila jsem hlavou ke knížce a začla si broukat oblíbenou písničku.