Konec a Začátek

2. Dobří lovci, do všeho se pletou

"Takže vaše dcera chodila za školu?" ujistím se, jestli jsem to dobře pochopila, když v tom uslyším klepání na dveře.

Postarší dáma se otráveně zvedla a šla otevřít. Vůbec nevypadá, že by jí smrt dcery nějak zajímala. Podívám se z okna a vedle své červené Toyoty RAV4 z roku 15 uvidím stát černý, starý chevrolet.

"Ale tady už jeden federál je," slyším z předsíně hlas té ženské.

"Kolegyně je z jiného oboru a tady kolega se teprve zaučuje, takže nás je prostě víc," odpověděl Dean a podíval se na mě.

"Mmm, mohla bych si odskočit?" usměju se mile na tu ženskou.

"Jistě," odpoví. "Nahoře první dveře vpravo."

Zvednu se a jdu se porozhlédnout po patře. Dívčin pokoj najdu hned. Uvnitř není nic divného, stejně jako u ostatních obětí. Prohlédnu si knihovnu. Normální dívčí knížky. Otočím se k odchodu.

"Ale počkat," zarazím se a vrátím se ke knihovně. Z třetí police vlevo vytáhnu tlustou černou knihu v průhledném obalu, aby se nepoškodila. Přečetla jsem si název. Nevím, co to znamená, ale určitě to je latina. Cestou zpátky jsem rychle nahlédla do koupelny, abych ji mohla při přchodu okomentovat a cestou ze schodů jsem schovala knihu do tašky na noťas.

"Máte zajímavé časopisy," usměju se na bezcitnou dámu. "Kluci, chcete ještě něco? Já bych už šla na oběd," plácnu první nesmysl, co mě napadl; nemám v plánu obědvat - neobědvám.

"Jo," přikývne Dean... nebo to je Dan? Ne, určitě to je Dean. Rozloučíme se a dáma za náma možná už trochu naštvaně zabouchla dveře.

"Kam chceš jít na oběd?" zeptal se (naprosto vážně, musím podotknout) Dean.

"Neobědvám," usměju se a otevřu dveře mé toyoty. "Pracuju. Čau večer," rozloučím se a když si sednu, napadne mě, že by mohli rozumět alespoň tomu blbýmu názvu. "Kluci!" zvednu se a přiběhnu k černému chevroletu. Ukážu jim knížku. "Rozumíte tomu?"

"Úsvit," řekl Sam.

Nechápavě se na něj podívám. "Mmm, každopádně ji měli i ti ostatní."

"Vážně? Tady Sam si ji na chvilku půjčí, on to přelouská," usmál se na mě Dean.

"Jestli mi ji do večera nevrátíte, zabiju vás," pohrozím a vrátím se do auta.

+++

Už pět hodin jsem v kavárně, mám minimálně desátý kafe a moje práce nemá žádné, ale opravdu žádné výsledky. Dalo by se říct, že poslední dvě hodiny surfuju po všech možných stránkách. Na stránkách města je akorát jméno starosty a otvírací doba knihovny, která je otevřená nonstop, a ve které jsem byla skoro každou noc, a stejně jsem nic nenašla. Prohledala jsem kroniky města ještě když byla Amerika kolonie. Nic.

Možná bych se tam mohla jít podívat ještě jednou, pořád mám tři a půl hodiny.

Zaplatím, zbalím si sešit s poznámkama a noťas,  a vyjdu na ulici. V tomhle městě se už vyznám dobře.

Cesta do knihovny mi zabere jen pár minut, a cestou se snažím vžít do společnosti, jenže kvůli něčemu to nejde - a rozhodně to není tím, že oni jsou Američkani a já Skandinávka; je to tu takové neměnné, křečovité.

V knihovně potkám profesora přírodních věd, pana Maina. Pan Mainje tady každý den odpoledne mezi čtvrtou a sedmou, takže dnes si čas protáhl.

"Dobrý den," pozdravím.

"Dobrý den, odvětil a dál si mě nevšímal.

Vyjdu po schodech do pátého patra. Výtahy tu nejdou již od doby, co tu jsem. V pátém patře jsou historické knihy. Ty, co se týkají města už mám dávno přečtené.

Napadlo mě podívat se i jinam, proletla jsem všech deset pater, každé křídlo i místnost, všechno, a když se nad tím zamyslím, moc jsem se nevěnovala knihám tady. Sice jsem přeçetla historické svazky města, ale problém možná spočívá jinde.

Nezačla jsem nikde jinde, než hledáním spojitostí mezi dobyvateli, objeviteli, cestovateli a tímhle městem.

A jak to skončilo? Nějaký Jim Badley tu postavil kostel stejný jako další kostel v Bulharsku. Podívám se do něj zítra; je půl jedenácté a já mám být u kluků.

No co, často chodím pozdě, tak bych mohla vzít cestou něco k jídlu. Jenže mají rádi burger, pizzu, nudle, nebo něco úplně jiného? Nejsou vegetariáni? Nebo vegani? Mohla bych jim zavolat.

"Deane?" vyhrknu.

"Sasha?" uslyším jeho hlas.

"Jo, hele, příjdu trochu později, cestou vezmu jídlo. Co chceš?"

"Mě burger a Samovi nějakej holčičí salát," odpověděl.

"Holčičí salát? Jako fakt?" ujišťuju se.

"Jo."

"Tak potom," rozloučím se a hovor ukončím.