Konec a Začátek

12. Podruhé

Otevřela jsem dveře do obchodu s turistickými poteřabami a namířila si to rovnou k oddělení s batohy. Nachala jsem Liama vybrat si, který se mu líbí a mezitím jsem si prohlížela stany. Po čtvrt hodině jsme s jeho novým batohem zamířili do protějšího obchodu s elektronikou a vybrala mu noťas, protože se v nich absolutně nevyznal. Tašku na něj si ale vybral sám. Potom jsme šli do papírnictví, kde jsem mu koupila tužky a blok.

Vyšla jsem před obchod. "Máš noťas, blok, tužky, konečně normální baťoh... Máš dost oblečení?"

"Nevim... Mám oblek, tři trička, tepláky, džíny a dvě košile."

"Super, to ti alespoň prozatím stačí." Muž naproti nám nás celou dobu pozoruje, takže bych si s ním mohla trochu pohrát. "Jdeme do kavárny najít případ."

"Jo."

"Jo."

"Co?"

"Nevim. Pořád říkáš 'jo', tak jsem to zopakovala," pokrčila jsem rameny.

"Odolávám nutkání říct 'jo'."

Společně jsme se rozesmáli jak pitomí puberťáci.

+ + +

Ten muž šel do kavárny asi jen deset metrů za náma - nenápadnost sama. Objednal si kávu o velikosti, u který je divný sedět půl hodiny.

A co je směšný? Liam si toho nejspíš ani nevšiml. Nebo všiml.

"Li?"

"Li!? Co?"

"To teď neřeš. Na co důležitýho bych tě teď tak mohla upozornit?"

"Nevim, asi, že se tomu chlápkovi u baru líbíš, protože po tobě pořád pokukuje."

Rozesmála jsem se, že se mě ten chlápek musí asi bát. "Jo... já a líbit se někomu," vykoktala jsem mezi nádechy.

"Máš dneska nějakou dobrou náladu," poznamenal Liam.

"To ti někdy vysvětlím," řekla jsem s úsměvem natváři a utřela si slzy. Předklonila jsem se k Liamovi. "Za a je to blbost a za b nás pozoruje už od tý doby, co jsme ve městě."

"Jo... aha."

"No to je objev století, Liame!" řekla jsem a dál se prohrabávala články.

Po půl hodině jsem konečně něco našla.

"Hele, tady píšou, že byla zabita třináctiletá dcera nějakého milionáře v domě, kde nikdo jiný nebyl, policie ještě důkladněji prohledává záznamy kamer. Tenhle měsíc třetí podobný případ."

"Jo."

"Neřekneš mi, co by to mohlo být?" snažila jsem se ho přinutit myslet.

"Ehm... no... Upíři?"

"Nejsou jenom upíři, tohle je asi duch," vysvětlila jsem mu. "Teď se zbavíme toho čumila." Zaklapla jsem počítač, zaplatila a vyrazila k autu. Nasedla jsem, a dřív, než za roh ulice jsem zajela někomu do dvora, protože ta, ve které jsem zaparkovala byla jako naschvál slepá.

"Co tady chceš, ty krávo blbá?" zařvala na mě nějaká blondýna.

"Zklapni," zasyčela jsem a ona ke mně nasupěně přkráčela.

"Jseš na mým pozemku, tak vypadni!"

"No tak jo..." zabručela jsem a sedla si zpátky. Pár vteřin jsem počkala a co nejrychleji jsem vyjela po hlavní směrem z města.

+ + +

"Kam jedem?" zeptal se Liam.

"Dva dny na jih, v Arkansasu."