Změna je život

part 15 - A teď mi dej tu krabičku

Večer jsem vůbec neměla náladu nic dělat, jen jsem si zalezla do postele a chtěla spát. Asi jsem dost citlivka, ale znovu jsem se rozplakala. 

'Tak dost' řekla jsem si pro sebe. Sebrala jsem se a vydala se směrem skříň. Navlíkla jsem si podprsenku pod tričko, ve kterém spím, mikinu, legíny, boty, bundu a vylezla jsem na střechu. Z mého pokoje to jde parádně. Zrovna lehce sněžilo a střecha klouzala. 'Do háje' procedila jsem mezi zuby, když mi to sklouzlo vážně hodně a já se lekla. Proto jsem se rozhodla pro jiný způsob rozptýlení. 

Vlezla jsem zpět do pokoje, vzala si mobil, klíče, peněženku, a dost výrazně jsem se namalovala. Dole u východu jsem řekla jen, že se jdu na chvilku projít, a že za hoďku budu zpátky a tak mě pustil. Zamířila jsem to k nejbližší trafice. Párkrát jsem se nadechla a šla si koupit cigarety. Chlápek mi je prodal bez mrknutí oka já jsem mohla konečně použít svůj přívěsek na klíčích. Byl to malý roztomilý zapalovač. Nejdřív jsem si našla ale nějaký dobrý místo, kde bych mohla pěkně trucovat. Lavička s výhledem na město vypadala moc slibně. Sedla jsem si a začala přemýšlet.

Co to dneska mělo být? Opravdu si zase jen tak odešel? Chtěla bych obejmout. Kornel umí obejmout nejlíp. Kéž by se nic nestalo a byl tu. To by bylo krásný. Miluji ho, nemůžu na něj být jen tak naštvaná...Byla jsem ponořená do svých myšlenek, když v tom mi cinkla zpráva a já se podívala na mobil. Napsal mi Kornel. S tím si teda mám nejmenší chuť psát. Ale zároveň jsem byla nejvíce šťastná že mi napsal. Je zvláštní být naštvaná na člověka, kterého miluji. 

Kornel: Promiň, měl jsem špatnou náladu :/
Já: A to jsi musel jen tak odejít?
Kornel: Promiň, nevím co to do mě vjelo.
Já: A kam si teda šel? 

Na tuto zprávu mi Kornel už neodpověděl. Achjo, kam šel? Proč mi to nechce říct? Přemýšlela jsem o naší hádce, když v tom mi cinkla další zpráva. Že by mi Kornel odepsal? Aha, tak nic, cinkl mi třídní chat, nic zajímavýho. Dala jsem si cigaretu mezi rty a chvíli tam jen tak seděla. Kouřit jsem se naučila už asi ve třinácti. Mít nóbl rodinu znamená mít nóbl známé. A jeden můj strýc byl vášnivým kuřákem a měl ozkoušené vše od á do zet. A co je lepší než naučit svojí neteř taky kouřit? Nejsem kuřák, to ne, vlastně jsem na tady ten hnus nesáhla už hodně dlouho a ani nevím, jestli to mám udělat. Cvakla jsem zapalovačem a přibližovala jsem se k cigaretě. 

"Už se máš líp?" řekl Kryštof, který si vedle mě zrovna sedl a já se hrozně lekla. Vůbec jsem si ho nevšimla. Stačila jsem ovšem zapálit onu cigaretu v puse. Rychle jsem zapalovat schovala a snažila se najít odpověď.
"Jó, je to lepší, vlastně se mám krásně" řekla jsem s cigaretou v puse.
"Upřímně? Moc to tak nevypadá Zuzi." natáhl ruku, vzal mi cigaretu z rtů a típl jí o lavičku mokrou od sněhu a zahodil. Super. 
"Ale jo, já jen...tohle je taková moje rutina" snažila jsem se svůj čin obhájit první věcí která mě napadla.
"Však já ti to neberu, ale tudy chodím vždycky touhle dobou a vidím tě tu prvně." usmál se na mě mile.
"Asi jsem si zapomněla svůj neviditelný plášť." pokračovala jsem v obhajování.
"Aha, tím se všechno vysvětluje, tak to se mi moc omlouvám." řekl a začal vstávat.
"Nechoď!" vyhrkla jsem ze sebe aniž bych to plánovala, chytila jsem ho za ruku a strhla jsem ho zpět na lavičku. "asi to se mnou není až tak dobrý" přiznala jsem pravdu, kterou věděl už od začátku.

"Krásný výhled, že?" zeptal se na něco,  co jsem vůbec nečekala. Myslela jsem si, že se bude ptát co se mnou je, a tak. Měl pravdu, výhled byl opravdu krásný.
"Ty jsi taky krásná, Zuzi. Řekni mi prosím, proč by někdo podváděl tak skvělého člověka, jako jsi ty? Jestli tomu tak je, tak Kornela nechápu. Má štěstí. Sice máš chyby jako každý, ale určitě nejsi zkažená jako některé holky této doby. A teď mi dej tu krabičku." Natáhl ruku a já mu ji poslušně odevzdala. "Být tebou, všechno Kornelovi řeknu, ať se zařídí. Ty jsi nic neprovedla. A myslím si, že vážně nechodí jen na tréninky." pokračoval a já hltala každé jeho slovo. 
"Víš Zuzi, je celkem pozdě, nechceš doprovodit domů? Já totiž tak trochu tuším, že tohle obvykle neděláš už jen proto, že ti tady vylízá kousek pyžama. Možná jsem trochu Sherlock Holmes, ale ty jsi nemohla usnout, že?" usmál se a odvrátil pohled od spícího města přímo do mých očí. Já jen přikývla. 
"Já jsem totiž taky nemohl usnout. Ale už jsem si zvykl, začalo to už před delší dobou."během této věty si stoupl naproti mě a pomohl mi vstát. Potom jsme šli směrem k mému domu. Po cestě mi došlo, že ho možná překvapí, kde bydlím, anebo že jsem za celou dobu skoro nic neřekla, ale co. 

"Tak dobrou noc, Zuzi." řekl mi, když jsem zastavila před naším domem, který ani slovem neokomentoval, za co jsem mu byla vděčná.
"Dobrou noc, Kryštofe." odpověděla jsem, a odštrádovala jsem si to ke dveřím. "Dobrou noc, Kryštofe." zašeptala jsem do větru aniž by to někdo slyšel ještě jednou.

.

.

Druhý den jsem přišla do třídy a Kornel ke mně přišel a chtěl mě políbit, ale já uhnula. Neměla jsem vůbec chuť ho ani vidět, natož ho políbit.
,,Děje se něco?'' Zeptal se mě Kornel a zvedl obočí.
,,Ne, nic. Jen celkově se chováš strašně divně. Jinak se vůbec nic neděje.'' Řekla jsem ironicky a šla si sednout. Do očí se mi začaly drát slzy, ale já se snažila se nerozbrečet a naštěstí se mi to povedlo. Otočila jsem se k němu zády a on odešel. Jestli se takhle budu dál chovat, tak vůbec nic nevyřeším, jsem hrozná.

,,Ahoj? Já vím, zdravit, to je strašná fuška.'' Řekl mi, ale ne naštvaně, naopak usmál se na mě. Byl to Kryštof
,,Jo, promiň, ahoj, byla jsem zamyšlená, tak jsem si tě ani nevšimla.''
,,Kornel?'' Zeptal se mě a podíval se na něj.
,,Jo, ale nechci to řešit.'' Řekla jsem a taky jsem se na něj podívala. Pak zazvonilo a já si nachystala věci na hodinu. Včerejší noc byla jako sen a já pořádně nevěděla, jestli to byla pravda.

Poslední dobou nějak moc bloudím mezi svými myšlenkami. Co se děje s Kornelem? Co to vjelo do Kryštofa, že je na mě tak hodnej. Kdybych tak mohla všechny myšlenky vyhnat z hlavy. Jenže nejde to, já o tom musím pořád jen přemýšlet. V hodinách vůbec nedávám pozor.

Domluvila jsem se s Ráďou, že spolu půjdeme ven. Třeba tím vyženu všechny myšlenky a trochu si provětrám hlavu. S Ráďou jsme se šly projít do parku, a pak jsme šly na oběd do KFC. Nemám to tam moc ráda, vlastně se mi to tam strašně hnusí, protože jídlo od tam je velmi nezdravé a má moc kalorií, ale Ráďa tam chtěla, tak jsem jí chtěla udělat radost.
,,Poslední dobou se děje nějak moc věcí Ráďo.''
,,Tak na to nemysli.'' řekla s úsměvem a koukla na mě.
,,O to se právě snažím, ale nejde to.''
,,Aha, tak to nevím,jsem typ člověka, který nad věcmi moc nepřemýšlí a jsem za to ráda.''
,,No nic, už je moc pozdě, zavolám Mikovi ať pro mě přijede. Může rovnou zavést i tebe.''
,,To by bylo fajn, ale nedělejte si zbytečný starosti.''
,,Ne, to je v pohodě, zavezeme tě domů.''
,,Tak děkuju.'' Zavezli jsme Ráďu domů a jeli jsme k nám. Nechtělo se mi dělat vůbec nic. Proto jsem řekla jedné hospodyňce, ať mi napustí vanu. Umí to skvěle, nevím, co tam přidává, ale je to krásný. Bohatá pěna, která nemizí a voní jako rozkvetlá zahrada a voda, která, když se ti dotýká kůže, tak cítíš, jak se ti vyživuje a zjemňuje. Mohla bych o ní mluvit dlouho. Vlezla jsem si do ní a skoro jsem usnula. Není vlastně ani divu, když máme v koupelně puštěné uklidňující melodie. Ale probralo mě cinknutí mobilu. Kdo mi to zase píše? Vůbec se mi nechtělo z vany ven. Když jsem vylezla, zabalila jsem se do měkkého černého županu, vyfénovala jsem si vlasy a následně je dala do culíku. Pak jsem se převlékla do pyžama a šla jsem spát.