Změna je život

Part 40 - Bojíš se?

Bylo to typické ráno s těžkými víčky. Podívala jsem se na mobil a zjistila, že tam mám jednu SMS. Rozklikla jsem ji a četla:

 Stýská se ti po tatínkovi? Jejda, to je mi líto.

 Mé tělo pohltil strach. Úplně jsem ztuhla. Co to sakra?

Už jsem z toho všeho hotová, chci aby to byl jen sen, já se teď probudila u nás doma, kde by byla máma i táta, nikdy bych se nevyspala s Kornelem a nikdy by mě neznásilnil Jack. Kryštof se o mně pořád stará, nikam kvůli mně nechodí, je neustále se mnou a má o mně starost. Z přemýšlení mě vyřešila esemeska. Podívala jsem se na mobil a měla jsem tam dvě zprávy.

Ahoj Zuzi, doufám, že jsi v pořádku a nic se ti nestalo, vždy, když budeš potřebovat, jsem tu pro tebe.

Usmála jsem se nad zprávou od Rádi a odepsala jsem jí. Poslední dobou mi pořád píše něco takového je to od ní hezké. Pak jsem otevřela druhou zprávu.

Máš strach? Chceš vědět, kdo jsem? Poradím ti, tvůj zazobanej táta je mrtvej, tvoje zkurvená máma je mrtvá.. Možná s tím mám něco společného, hodně štěstí.

Kdo mi to dělá? Proč mi to dělá? Chci vědět, kdo to je, chci to sakra vědět!

,,Kurva,co to má znamenat?! Chci do prdele vědět, kdo to je!''zašeptala jsem naštvaně. Koukala jsem na obrazovku mobilu zmateně se dívala kol do kola. Můj dech se na chvíli dost zrychlil. Moje hubené tělo s několika šrámy svíralo zády ke zdi a sedělo na posteli, kolena pokrčená k obličeji a mé nehty se křečovitě zarývaly do noh. Jsem tak naštvaná a zmatená a kdoví co všechno.

,,Co se děje?'' přiběhl ke mně a objal mě Kryštof.

Neměla jsem na nic sílu, bála jsem se mu to říct. Jen jsem mu ukázala mobil s smskou.

,,Co to kurva je?'' řekl vylekaně Kryštof.

,,Já nevím, ale bojím se, proč mi to dělá? Chci zjistit, kdo to je.''řekla jsem a přitáhla se ke Kryštofovi, už zase jsem brečela, pořád brečím, jsem jak malý mimino, pořád brečím, celej den jen brečím. Potřebovala jsem na vzduch, tak jsem šla na zahradu, Kryštof dělal oběd, tak jsem měla tak hodinu. Sedla jsem si na houpací lavičku a přemýšlela o tom, co se všechno děje. Najednou mi zazvonil mobil. Byla to policie, že už můžu spát doma a že se našel papír mého táty, že mi odkazuje všechen majetek, a že se mám urychleně dostavit. Jo, jasně. Teď mám tak náladu. Byla jsem z toho dost zaskočená. Hned jsem vzala papír a napsala, že kdyby se cokoli stalo, tak odkazuji všechno Kryštofovi. Vstala jsem a šla za Kryštofem, který stál u sporáku. Objala jsem ho ze za du a položila si hlavu na jeho záda. On se otočil a políbil mě.

,,Copak se děje?'' zeptal se mě mile, když viděl alespoň tu kapku radosti na mém věčně skleslém obličeji.

,,Už můžu domů.'' usmála jsem se, bylo to po dlouhé době, co jsem se usmála.

,,To je super, ale to se mi po tobě bude stýskat.''

,,Mně po tobě taky, ale už tě tu nechci otravovat.'' usmála jsem se na něj.

,,Neotravuješ mě, chci, aby si šla domů, až budeš úplně v pořádku.'' řekl Kryštof a hladil mě po vlasech

,,A to jako nejsem normální nebo co? Jsem snad nějak nemocná?!'' začala jsem okamžitě vyšilovat, i když jsem vlastně věděla, že to se mnou moc skvělé není.

,,Klid, jen teď nejsi ve své kůži, jsi smutná a já chci, aby jsi byla v mé blízkosti. Miluji tě, víš?'' řekl ustaraným hlasem.

,,Jo, promiň, jsem z toho všeho mimo.'' omluvila jsem se.