Je 21. prosinec 1978. V místním krematoriu pracuji tepr-
ve několik dní. Beru si pouze noční služby. Jsem samotář
a žiju si vlastním životem. Ve dne spím, v noci s velkým
zebezapřením pronikám do podivného světa mrtvých. Netvr-
dil bych, že je to otázka zvyku, zaměstnání mi bylo při-
děleno. Kremační pece s nainstalovanými hořáky, zásobo-
vány plynem, které lidské tělo spálí do dvou hodin na
popel, zřídkakdy vychladnou. Spaluji zde lidi podivných
existencí, ale ani malé děti nejsou vyjímkou. Do mrazí-
cích boxů mi každý den pohřební služba ukládá mrtvá tě-
la, která jsou zmrazena hluboko bod bodem mrazu. Vypada-
jí zvláštně, těla postrádají barvu proudící krve, posmr-
tná nachová barva pokrývá 90% těla. Jejich oči jsou pev-
ně sevřena víčky, na kterých se v mezírkách řas třpytí
zmrzlé krystalky ledu. Přetahuji si přes hlavu gumovou
černou zástěru, která mě ochraňuje od přímého kontaktu s
těly. Bílou rouškou si překryji tvář. Ano, musím dnes v
noci provést žeh mladé dívky, kterou mi přivezli včera v
noci okolo 11.00 hodiny. Listuji v úmrtním listu, ale
nevidím poranění či nemoc, na kterou dívka zemřela. Po-
časí venku je nemilosrdné, za okny márnice řádí sněhová
vichřice, těžký sníh tluče do masivních oken. Je silný
mráz, skoro 20 pod nulou, tváře ošlehané větrem mám ješ-
tě trochu promrzlé. Není mi dnes nějak zvlášť dobře, mr-
tvolné ticho táhnoucí se po celé budově, mě dnes dusí.
Mám podivný pocit, který mívám málokdy. Pravidelný třes
v mých rukou zastavuji lahví ginu. Opřu se o madlo žele-
zného vozíku a postavím ho před chladící box. Černý py-
tel zakrývající tělo má podivný tvar. Ale není mým úko-
lem hodnotit, jak kdo vypadá. Věřte mi, není to vždycky
pěkný pohled. Přetáhnu tělo na vozík, pouze kovový zip
odděluje obsah toho, co se v něm skrývá. Promiňte, mys-
lím pohled na člověka, který před nedávnem rozdával ra-
dost všem, které měl rád. Zastavím vozík na tmavé chod-
bě, kterou lemují dvě špinavá světla, jen pár černých
můr bolestí zaklepou popálenými křídly o žhavé sklo žá-
rovek. Místní klimatizaci v nepravidelných intervalech
sepne časový spínač a s nesnesitelným bzučením se rozlé-
há do ticha. Navigační cedule, jenž směřují k místu že-
hu, již nevnímám. Těžkými kroky před sebou tlačím vozík,
